Hobit: Neočekávaná cesta (cosi jako recenze)

První díl Jacksonovy trilogie s podtitulem Neočekávaná cesta (pořád si stojím za tím, že vhodnějším překladem by byla Nečekaná výprava) vstoupil do českých kin minulý týden. V této „recenzi“ se pokusím jednak vyjádřit své dojmy z prvního Hobita a zároveň je konfrontovat s často citovanými výtkami, které se snesly na adresu režiséra Petera Jacksona.

Martin Freeman jako Bilbo PytlíkWarner Bros.

Tento článek jsem původně zamýšlel psát až po zhlédnutí verze v původním znění, nicméně jak jsem se (naštěstí včas) dozvěděl, naše místní kino už titulkovanou verzi promítat nebude a jezdit za Hobitem do Ostravy se mi dvakrát nechce. Verze, kterou zde budu rozebírat, je tedy dabovaná 3D v klasické snímkové frekvenci 24 Hz.

Již v prvních recenzích vzbuzovala Neočekávaná cesta rozpaky. Především z několika důvodů – kritici jí vytýkali přílišnou délku, nevykreslenost postav a nemožnost ztotožnění se s nimi, přemíru digitálních efektů, nevyrovnanost v podání, přílišnou doslovnost při přepisu knižní předlohy a samoúčelné vkládání prvků spojujících Hobita s Pánem prstenů.

Co se týče porovnávání s Pánem prstenů, někteří příznivci doporučovali oba dva filmy raději vůbec nesrovnávat. Nevidím však jediný rozumný důvod, proč by se měl divák vyvarovat porovnávání, když jsou oba filmy zasazeny do jednoho světa, byly natočeny stejným režisérem a autorem jejich literární předlohy je v obou případech J. R. R. Tolkien. Co se tedy týče vyznění Hobita, nelze říct, že by se jej Peter Jackson snažil nějak výrazně odlehčit – veškeré „odlehčení“ totiž za něj provedla sama předloha. Oproti Pánu prstenů nedisponuje Hobit tím, pro co se vžil termín „osudovost“. Děj Hobita lze vnímat jako jeden z důležitých bodů dějin Středozemě pouze v kontextu dodatečně vytvořeném Pánem prstenů, respektive jeho dodatky (výprava k Osamělé hoře pomohla oslabit síly zla na Severu, jako vedlejší dějová linka je zde navíc vyhánění Nekromanta z Dol Gulduru). V rámci zachování určité konzistence s Pánem prstenů mohl Jackson víceméně dětskému Hobitovi přidat na závažnosti vložením linií, které v knize přítomny nejsou, a vypravěčskými postupy. Výsledek těchto snah je jakýmsi kompromisem, který řadě diváků činí potíže s identifikací Hobita jakožto samostatného filmu. O Neočekávané cestě rozhodně nelze říct, že by se jednalo o pochmurnou vizi světa, jehož osud visí na vlásku, zároveň ale nejde ani o jednovrstvé vyprávění o cestě za trpasličím pokladem.

Metody, jakými mohou scenáristé a režiséři propojit nově natočenou (ale dějově dříve zasazenou) sérii s původním dílem, se mohou různit. V případě návratů postav a skutečností známých z původních filmů mohou být odkazy více či méně okaté – od mimoděčných zmínek, které nevystupují nijak rušivě, přes zmínky snažící se naoko zachovat mimoděčný ráz, ale ve skutečnosti představující dost očividné pomrkávání na diváka, až po výslovné reference, které v novém filmu působí jako pěst na oko a které se nuceně snaží spojovat dějové linie (pro představu – k poslednímu typu odkazů by se dala přiřadit replika mistra Yody „Sbohem, Chewbacco.“ ze třetí epizody Star Wars). Styčné body mezi Hobitem a Pánem prstenů jsou vystavěny poměrně citlivě. Přesto schůze Bílé rady v Roklince působí víceméně samoúčelně a způsob, jakým spolu Elrond, Galadriel, Gandalf a Saruman hovoří, vyznívá spíš hluše. Radagast očividně není přítomen jen proto, aby se mu mohl Saruman vysmívat za zády. Galadriel, která v Pánovi prstenů pronášela nahlas i v myšlenkách slova o nezvratném osudu, teď telepaticky vypouští věty jako „Něco jsi nám přinesl, Mithrandire.“ nebo „Oni odcházejí!“, což její schopnosti dost nešťastným způsobem degraduje. (A když už je řeč o silných proslovech, za celých těch 166 minut jsem napočítal pouhé dva, oba z úst Gandalfa – první o skutečné odvaze a druhý o malých skutcích, které mohou zastavit zlo. To ale nemá představovat žádnou relevantní výtku – jak už bylo řečeno, látka Hobita sama o sobě takové myšlenky drží na uzdě.) Samotná přítomnost postav z Pána prstenů nijak extrémně rušivá není. To, jak jsou uvedeny, však může vyvolávat debatu nad tím, zda lze Hobita vnímat jako prequel, který by se dal při případné projekci vložit před Pána prstenů. Peter Jackson už počítá s tím, že diváci vědí, kdo je Galadriel a Saruman, nicméně tomu, kdo jako první sáhne po Hobitovi, to zdaleka jasné být nemusí.

Co se týče zmíněné scény v Roklince, náhlý odchod trpaslíků je příznačným jevem nepříliš dobrého tempa, kterým film disponuje – a v žádném případě zde nehovořím o dialozích, za jejichž údajnou natahovanost si Jackson vysloužil tolik kritiky. Tolkienův Hobit je mimo jiné kouzelný ve střídání situací, do jakých se Thorinova družina dostává. Děj knihy má podobu houpačky, kdy se trpaslíci po překonání některé z nebezpečných etap své cesty dostanou na bezpečné místo, kde mnohdy stráví delší čas a kde si do sytosti naplní břicha. V Neočekávané cestě je takovým jediným místem právě Roklinka. Jackson však pojal údolí Imladris za pro trpaslíky nepříliš příjemné místo, které je zapotřebí co nejdříve opustit. To by nebylo nijak na škodu, pokud by zbytek stopáže nebyl pojat tak dramaticky.

Thorinova družina se dostává z jedné nebezpečné situace do druhé, přičemž s ubíhající stopáží je akce intenzivnější a způsob záchrany trpasličí třináctky stále neuvěřitelnější a fantasmagoričtější. Nelze se tedy divit, že některým divákům může při takovém servírování příhod z vražedné výpravy chybět nějaké to klidnější zastavení. Pokud jde o samotnou akci, ta je místy opravdu přepálená. Pokud vám přišlo, že přeskakování mezery ve schodišti ve Společenstvu Prstenu je silná káva, Neočekávaná cesta vás přesvědčí, že s pomocí Ilúvatarovou a Jacksonovou lze přežít absolutně všechno – pád z několika desítek metrů na skálu (bez odřenin, zlomenin, pohmožděnin a vnitřního krvácení), zřícení plošiny z takové stovky metrů nebo to, když si vás do tlamy nacpe obrovský vlk. A když padáte z poslední borovice na kraji útesu do bezedné propasti, proletí pod vámi nějaký ten orel a zachrání vás. Matematická analýza možnosti přežití – a ne jedince, ale hned čtrnácti – by u Hobita nebyla tak úplně od věci. (Jasně, je to „jenom film“, ale i v „jenom filmu“ můžou přece platit logické zákonitosti.) No a jednak v důsledku toho, že divák je často seznámen s knížkou (takže jej nemůže překvapit žádná náhlá smrt), a taky kvůli přítomnosti permanentní přemrštěné akce, jej scény, kdy jde opravdu o život, spíš iritují než napínají.

Za zmínku stojí i samotné postavy. Ano, trpaslíci snad mimo Thorina a Balina nejsou vykresleni, ale při takovém množství snad nešlo čekat nic jiného. Na to, abyste byli schopni aspoň fyzicky odlišit jednoho od druhého, je třeba několik týdnů před projekcí sjíždět fotky a produkční videa (s čímž jsem ale problém neměl). Charakteristiky jednotlivých trpaslíků, se kterými přišla produkce („Trpaslík XY je ten, který z celé skupiny nejvíce zpochybňuje autority.“), jsou naprosto k ničemu – většina z nich ve filmu jen několikrát štěkne a ustoupí opět do pozadí. Thorin Pavéza (Richard Armitage) se jako nosná postava příliš neosvědčuje – chlad z něj vyzařující jako by se odrážel v divákově vnímání téhle postavy. Bilbo Pytlík (Martin Freeman) se jeví jako zajímavější, jeho motivace je však místy poměrně záhadná – co jej nakonec přimělo připojit se k výpravě? Navíc scénář příliš tlačí na pilu co se týče proměny Bilbova charakteru – na to, aby se postavil skřetovi a svedl s ním šermířský souboj, má ještě poměrně dost času, stejně tak na to, aby zachraňoval život Thorinovi v zoufalé situaci. Zbytečná je pak postava Azoga, která je přítomna jen proto, aby se ve filmu vyskytoval hmatatelný záporný hrdina.

Po technické stránce je Neočekávané cestě málo co vytknout, snad jen to, že je na ni kladen až příliš velký důraz („více“ neznamená automaticky „lépe“). Skřeti, kteří jsou tentokrát vyvedeni digitálně, vypadají dobře. A bohužel jen „dobře“ – Lurtz hraný živým hercem s maskou ve Společenstvu Prstenu vypadal skvěle. Obávám se, že počítačové technologie nebudou nikdy schopny vytvořit dokonalou iluzi živoucích příšer, už jen pro všechnu složitost pohybů a mimiky. Zmiňovaná výtka k příliš tmavému 3D je neopodstatněná – ve filmu je navíc často nesmyslně světlo (Glumova jeskyně – je ale třeba ji chápat tak, že tam aspoň něco musí být vidět). Popravdě řečeno, celé 3D působí tak trochu zbytečným dojmem a výrazně je pocítíte snad jen ve scéně s motýlem a hořícími šiškami. Zvuk je dobrý.

Howard Shore s hudbou nijak zvlášť nezabodoval. Už samotný soundtrack, který je vlivem roztažení na dvě CD vyplněn „vatou“ a nepříliš zajímavým materiálem, dal tušit, že se bude recyklovat. Použití hudby z Pána prstenů je na jednu stranu samozřejmé, na druhou stranu jde o ošemetnou záležitost, která se může vymknout z ruky. Při sledování filmu jsem měl pocit, že Shore recykluje dost vydatně a že to nejlepší ze soundtracku bylo složeno před jedenácti lety. Abych zabránil nedorozumění – nevadí mi, že se v Hobitovi objevují starší témata (a například téma Roklinky nebo Prstenu jsem nostalgicky uvítal), jen mám pocit, že nového materiálu je málo nebo není dostatečně výrazný. Vyčnívá z něj ústřední téma, žestě ze skřetího města pod Mlžnými horami, nezvyklé téma Radagasta a Azogovy sbory ne nepodobné těm Sauronovým. Závěrečná skladba („Song of the Lonely Mountain“ od Neila Finna) je decentní variací na ústřední téma, přičemž je ale škoda, že k ní nebyl natočen videoklip.

Ohledně českého dabingu lze říct to, že jako dabing je slušný, ale o nic nepřijdete, pokud si tuto verzi necháte ujít. Lepší práce šla v tomto ohledu odvést těžko, byť volba Pavla Rímského na místo zemřelého Borise Rösnera jako Sarumana nebyla nejšťastnější a Serkisův (Glum) skřípavý hlas je něco, co snad nelze ani napodobit. Píseň „Misty Mountains“ je v české verzi ovšem velmi slabá a je mi záhadou, že ačkoliv je nazpívána v mém mateřském jazyce, místy jsem nerozuměl.

Co říct na závěr? Nezbývá než zopakovat to, co už zaznělo na mnoha jiných místech – že náležité zhodnocení Neočekávané cesty bude možné provést tehdy, až ji budeme moct zařadit do kontextu dalších dvou Hobitů – Šmakovy dračí poušti (v kterýžto dosud nepotvrzený překlad doufám) a Tam a zase zpátky. Do té doby můžeme první díl nové trilogie srovnávat chtě nechtě pouze s Pánem prstenů – a z něj bohužel vychází Neočekávaná cesta jako poražený, byť se ctí. Není to přehnaná délka (ta se jeví v pořádku) v důsledku dodatečného rozdělení na tři filmy, co snižuje kvalitu filmu. Je to spíš horší snesitelnost způsobená přemrštěnou akcí, nedostatečně nebo špatně využitý potenciál postav a nadužívání moderních technologií. Kladem je naopak tradičně výborná novozélandská výprava, masky, kostýmy, rekvizity, kamera a do jisté míry i hudba, které však chybí dostatečná míra originality.

Hodnocení: 70 %