Dětské trauma jménem Hornická nemocnice

Když jsem letos v červnu přecházel k jinému zaměstnavateli, požádala mě moje nová „podniková“ lékařka, abych jí ukázal svou zdravotní dokumentaci. Vyžádal jsem si ji od své obvodní lékařky a od té doby, co jsem se s ní vrátil z příslušných míst, se mi válí ve skříni, protože jsem si doteď nenašel čas vrátit ji zpět obvodní lékařce. Dnes jsem zdravotní dokumentaci otevřel a našel v ní záznamy a zprávy z dob, kdy jsem ještě docházel k dětské lékařce. Mezi zápisy z vyšetření mě zaujaly hlavně ty, které byly datovány do podzimu roku 1992 – tehdy jsem během jednoho ze svých vzácných pobytů v nemocnici jako předškolák prožil něco, na co si málokdo odnese do pozdějších let pozitivní vzpomínky.

Karvinská hornická nemocniceTomáš Januszek

Když mi bylo pět let, trpěl jsem častými nachlazeními a v noci jsem chrápal. Na tyhle problémy si už dnes nevzpomínám, stejně tak ani na různá vyšetření, ale na co nikdy nezapomenu, je to, jak jsem se jednoho dne ráno vydal s mamkou „k doktorovi“. Přišlo mi sice trošku zvláštní, že mi mamka do tašky balí i hračku (byl to takový červenožlutý bagr, který se pohybem proti směru jízdy natáhl, pak se pustil a jel), ale v pěti letech jsem mohl těžko předvídat nějakou levárnu. Po příchodu „k doktorovi“, ve skutečnosti na příjem Hornické nemocnice v Karviné – Novém Městě, jsem zjistil, jak moc jsem v pytli, když mi mamka zamávala a opustila mě. Udělala asi to nejlepší, co se v té situaci dělat dalo – nevědomost je pro předškoláka možná lepší než jít do nemocnice s vědomím toho, co ho tam čeká. V mém případě to bylo odstranění nosní mandle.

V nemocnici jsem strávil tři dny. Jak jsem se dnes dozvěděl ze své dokumentace, bylo to od pondělí 5. do středy 7. října 1992. Nicneříkající datum, které si ale odteď budu pamatovat. Je zvláštní, jak na člověka zapůsobí, když zamlžené vzpomínky může po dvaceti letech konečně zasadit do konkrétního období. Stejně tak samotné prohlížení zprávy ošetřujícího lékaře plné odlidštěných odborných termínů na zažloutlém papíře. To, co doktoři označují „odstranění AT“, se v následujících letech stalo něčím, co bych si rozhodně nechtěl zopakovat.

Na pokoji jsem se skamarádil s o rok starším klukem, jehož jméno jsem už dávno zapomněl, cosi mi ale říká, že se jmenoval Martin. Martin si mě získal tím, že vlastnil hračku, která mi učarovala – gumového barevného hada. Přimyslel si k němu i pohádku, že když se sloupne jedna z „příček“ (lepší výraz mě nenapadá) na jeho spodní straně, had bude plavat ve vodě. Tenhle nesmysl jsem mu spolkl i s udicí a po návratu z nemocnice jsem přemlouval rodiče, aby mi koupili gumového hada, který by byl jenom můj. Hadů jsem nakonec dostal několik a spolu s nimi různorodou gumovou havěť.

Po oddělení ORL se taky potloukal jeden starší kluk, který uměl báječně nadávat. Tehdy jsem poprvé slyšel slovo „čurák“, které mě jako pětiletého doslova okouzlilo. To slovo jsem opakoval tolikrát, až mi Martin pohrozil, že když ho řeknu ještě jednou, nepůjčí mi už svého gumového hada. To na mě zapůsobilo a já si dal pozor na jazyk.

Podle karty pacienta došlo k zákroku až v poslední den pobytu v nemocnici, což mi ale zrovna dvakrát nesedí, protože mi přijde logičtější aspoň den na pozorování. To ale není podstatné. Na samotný zákrok nemám příliš konkrétních vzpomínek, jen záblesky: Na operaci nás z oddělení šlo několik, na sál jsme ale chodili jednotlivě. Martin šel přede mnou. Když vycházel ven, vypadal zbědovaně. Tehdy mi došlo, že tohle nebude vyšetření „řekni Á“. Z chvil, které jsem strávil na sále, si vybavím snad jen na sezení na židli, strkání nepříjemných předmětů do úst, krev, její odsávání tamponem a moji otázku, jestli už mě pustí ven, s kladnou odpovědí.

Hrůzu těch pěti (nebo kolika) minut si s sebou táhnu už dvacet let, byť se za tu dobu stačila proměnit jen ve víceméně nepříjemný zážitek, kterým si musí projít každé dítě. Přesto mi dnes při procházení papírů, které mě k tomuhle odsoudily, nebylo do smíchu.

Karvinská hornická nemocnice, již privatizovaná, byla shodou okolností letos vyhlášena Nemocnicí roku. Lidé z Karviné se k jejímu fungování vyjadřují vesměs pochvalně. Občas mě do ní zavede nějaké to vyšetření, odstranění nosní mandle je ale zatím to nejhorší, čemu jsem se v ní kdy podrobil. Vzpomínky na tuhle operaci nevymaže ani ocenění KHN, ani fakt, že tahle nemocnice už nemá oddělení ORL, kde by se mi někdo hrabal s nožem v puse.