23. listopadu 2013 proběhlo tradiční vyhlášení ankety Český slavík Mattoni. Pořad jsem neviděl. Částečně z důvodu, že jsem jeho první polovinu propásl, částečně také proto, že jsem po nechutné masáži ze strany rádia Impuls ztratil jakoukoliv chuť zajímat se o to, kolikátého slavíka si odnese Karel Gott a jak se umístí Tomáš Klus, Kryštof či Mandrage. Po skandálu, který vyvolalo vyřazení kontroverzního rappera Řezníka z ankety Hvězda internetu, se však k Českému slavíkovi přece jen musím vyjádřit.
ŘezníkBandzone
Pro čtenáře, kteří v životě o Řezníkovi neslyšeli, si v několika krátkých větách dovolím shrnout: Řezník je reprezentantem rapového subžánru horrorcore, který se vyznačuje silně explicitními texty co do popisu násilí, vulgarity a společenské kritiky. Nejedná se o rap ve střihu „tohle je naše ghetto, tohle je náš rajón, matka byla děvka a fotr chlastal, dostal jsem se na vrchol, žjeah“. V horrorcore spíš očekávejte detailní popis nejhorších lidských zvráceností a úchylek – pitvání, rozřezávání zaživa, mučení, sadismus. Žánr lze brát především jako snahu o odtabuizování určitých témat, jako je násilí a jeho pokrytecké vyobrazování mainstreamovými médii, dále o pokus dát hnusu vyplout na povrch a zároveň pobavit a provokovat nebývale černým a morbidním humorem (tričko s nápisem „Fritzl – The Ultimate Dungeon Master“ nebo s podobiznou Anderse Behringa Breivika jako šampiona v Call of Duty). V případě maskovaného Řezníka se můžeme setkat s portréty zdrogovaných vrahů, otců týrajících své děti a sadistických sklepních trýznitelů v první osobě, a taky s kritickými texty, ve kterých si Řezník s ohromným gustem vytírá zadek s běžnými společenskými konvencemi a příliš rozvinutým superegem.
Podle průběžných výsledků internetové ankety byl několik dnů před vyhlášením jasným favoritem právě Řezník. Vyhlídka toho, že rozčeří vody tradiční slavíkovské zábavy, však podle očekávání vzala za své. Hlasování bylo po 17. listopadu skryté a vítězem se stal původně druhý Johny Machette, jehož klišovitý „rap od srdíčka“ můžu ocenit tak maximálně kroucením hlavy v těžkém nepochopení (nehledě na to, že jsem si tohohle umělce musel najít na YouTube, abych vůbec věděl, kdo to je a jakou hudbu dělá). Chování společnosti Mattoni v době ukončení hlasování je vůbec nesmírně podivné (jeho shrnutí naleznete v tomhle článku), mluví se o korupci a zfalšování výsledků. 25. listopadu pak Mattoni přiznalo, že Řezník byl ze soutěže vyřazen: „Rádi bychom se vyjádřili k výsledkům ceny Český slavík Hvězda internetu 2013. Interpret vystupující pod jménem Řezník byl ze soutěže vyloučen, neboť se v textech svých písní vulgárním způsobem vyjadřuje na adresu vybraných skupin obyvatel, explicitně zobrazuje násilí a užívání návykových látek. Vyhlašovatel v tomto spatřuje závadné jednání, které je v rozporu s principy soutěže a vedlo k jeho vyloučení.“
Vyhlašovatel má samozřejmě právo měnit pravidla a zasahovat do soutěže, nicméně čas, kdy tak bylo učiněno, a jméno toho, koho se tento zásah týká, vypovídají o lecčem, jen ne o slušnosti a schopnosti čelit tvrdé realitě. Nesmírně mě baví představa Řezníka, který si v umrlčí masce přichází převzít cenu a stihne ikony současné pop-music počastovat výrazy, které si tady nedovolím vypsat, protože nehodlám riskovat přesun článku na soukromý blog. Heleně Vondráčkové povoluje lifting. Karel Gott v přímém přenosu umírá na infarkt, aby mohl dalších patnáct slavíků získat in memoriam. Televizní štáb do éteru raději pouští reklamu. Nastává cirkus, při kterém loňské kohoutí vystoupení Žita 44 upadá nadobro v zapomnění. Řezník odchází nenáviděn a je jím pohrdáno pro údajný primitivismus, ale odchází jako vítěz.
Pokud vezmeme v úvahu důvody, proč byl Řezník ze soutěže vyřazen, je s podivem, že k vyřazení došlo až před uzavřením ankety a ne v jejím začátku, kdy ještě Řezník neměl šanci pohoršit tolik lidí. Dále zde vyplouvá na povrch neschopnost čelit tomu, že v Česku existují i menšinové žánry, nejen nekonfliktní pop, lehký rock a egocentrický rap v podání Johnyho Machette. To, že Řezník ve svých klipech explicitně zobrazuje násilí a konzumaci drog, je naprosto samozřejmá věc – do videoklipu zabývajícího se domácím násilím přece nebudu umísťovat růžové plyšáky a zprávu o stavu vody na českých řekách. Že je vulgární, je rovněž samozřejmé v rámci žánru a zobrazovaných témat. (Nehledě na to, že se Řezník svými byť vulgárními urážkami často trefuje do černého.)
Česká scéna potřebuje inovaci. Mladí umělci zůstávají nepovšimnuti, zatímco relikvie minulého režimu dodnes vítězí v anketách popularity. Kluboví zpěváci a skladatelé a představitelé minoritních žánrů téměř nemají šanci proniknout do povědomí veřejnosti, protože přední příčky okupují Olympic, Turbo, Dalibor Janda, Karel Gott, Marie Rottrová, Helena Vondráčková a Michal David. Mezi ně se v posledních letech dostala jména jako Tomáš Klus, Nightwork, Kryštof, Aneta Langerová nebo Helena Zeťová. Tato skupina lidí tvoří prakticky exkluzivní spolek, jehož pozice je neustále upevňována právě anketami jako Český slavík a playlisty mainstreamových rádií, která s železnou pravidelností pouštějí jedny a tytéž skladby pořád dokola a vytvářejí v posluchačích dojem, že nová a kvalitní hudba se netvoří. (Zvlášť „záslužná“ je v tomto ohledu činnost rádia Impuls, které je pro mě důkazem toho, že Ďábel opravdu existuje.) Tuhle skutečnost korunoval jeden z mých starších přátel z okruhu muzikantů včera u piva: „Český slavík, to je ostuda pro mladé muzikanty.“ Ne, Český slavík je především ostudou sám sobě kvůli vytváření elit, o jejichž legitimitě lze vznášet pochybovačné soudy. Vyřazení Řezníka z přenosu je právě takovým aktem konzervace statu quo. Jestli něco česká hudební scéna potřebuje, tak je to kromě inovace také pořádné seřvání od plic a šok, i kdyby si to měl k srdci vzít jeden jediný člověk od fochu.
Na celém tomto incidentu mi je také naprosto odporné pokrytectví, které stálo Řezníka zasloužené vítězství. Společnost Mattoni a TV Nova jsou sice dva na sobě nezávislé subjekty, ale ve vyřazení Řezníka a chování nejsledovanější komerční televize v Česku vidím docela jasnou paralelu, kterou lze vztáhnout na celou společnost. Málokdo se pozastavuje nad hyenismem ze strany reportérů Televizních novin, kteří si náležitě vychutnávají každou nehodu, vraždu nebo znásilnění. Zpravodajům nedělá nejmenší problém navštívit místo činu (a odvysílat z něj úplně zbytečný živý vstup), tvářit se nesmírně šokovaně při popisu detailů, jak k mordu došlo, vyzpovídat známé zavražděných a nechat se poslat do háje od rodiny, to vše za tónů „epické“ hudby Hanse Zimmera. Nevím jak čtenáři, ale mně už na těchto nechutných reportážích nepřijde šokujícího téměř nic, snad kromě zmíněného hyenismu nováckých reportérů. Když jsem ale poprvé viděl nejmenovaný Řezníkův klip o sadistickém zneužívání ženy ve sklepě, projely mnou minimálně tři vlny mrazu a zhnusení. To bylo posléze vystřídáno zájmem o Řezníka jako takového a uvědoměním si, že pokud se u toho nechci zbláznit, nesmím tohohle řízka brát vážně a připouštět si to, o čem rapuje.
V čem tedy spočívá pokrytectví ve vztahu k Řezníkově drsné tvorbě? Společnost (nebo její podstatná část) se cítí pohoršena, pokud někdo vyjadřuje nepříjemnou skutečnost bez obalu, tím spíš z pozice vraha a sadistického psychopata. Jedná se přitom o hnus, kterým jsme obklopeni, ale který se snažíme nevidět. Zprostředkované násilí nám však nevadí – denně se o tom přesvědčujeme při sledování zpráv. Řezníkův rap pohoršuje daleko více lidí než hyenistické zpravodajství TV Nova. Navíc – pokud se mám vrátit k výše napsanému, v případě Řezníka (stejně jako u internetových trollů) platí, že to, o čem rapuju, nemusí být (a pravděpodobně není) v souladu s mým přesvědčením. Pokud někdo vyrukuje ve svém songu s tím, jak chodí zdrogovaný po lese a podřezává náhodné kolemjdoucí, asi těžko to sám provozuje nebo touží provozovat. Tak to prostě nefunguje. A pokud je Řezník opravdu sadistickým deviantem, je i pro společnost lepší, když si svou agresivitu vybíjí ve vcelku nevinných klipech, než aby opravdu někoho držel a týral ve sklepě. K diskuzi snad zbývá jen otázka, nakolik je umělec odpovědný za cvoky, kteří se pokusí napodobit, co si z jeho díla odnesli (podobně doplatil Stanley Kubrick na uvedení Mechanického pomeranče ve Spojeném království). Už jen z toho důvodu je lepší u téhle hudby prostě vypnout a nebrat ji příliš vážně. Vytrácí se tím sice její účel, totiž upozornit na negativní jevy ve společnosti, ale vždycky se najde někdo, koho zaskočí svou krutostí. A je to dobře. O negativních jevech je třeba mluvit, ne je zametat pod koberec.
K Řezníkovu konfliktu s Českým slavíkem Mattoni zbývá snad jen dodat, že se mu opět dostalo látky pro nový song a případně i klip. Smůla je, že tematiku Českého slavíka už Řezník jednou zpracoval. Takže uvidíme.
