Proč hraju mariáš (a nehraju poker)

V posledních týdnech a měsících jsem propadl mariáši. Nic na tom nemění ani to, že si ho ve svém okolí nemám vlastně s kým zahrát.

K volenému mariáši jsem se dostal prostřednictvím muzikantů z divadla, pro které je hra s 32 obrázky běžnou činností pro zkrácení volné chvíle. Už v té době jsem občas hrával mariáš na počítači, ale hra proti neživým soupeřům prostě není ono. A protože se s divadelníky nestýkám tak často, z mých přátel nikdo mariáš nehraje a hrát proti počítači není taková zábava, musím v tuhle chvíli vzít zavděk aspoň serverem Talon.cz. Není to sice jako sedět u stolu a držet karty v ruce, nic lepšího ale nemám.

Proč mariáš?

Proč zrovna „zastaralý“ mariáš, když v současnosti je populární zejména poker? Pokusím se vysvětlit v několika bodech a zároveň vyvrátit několik mýtů, které mariáš obestírají, zejména že se jedná o hazard nebo „špinavou“ hospodskou hru, od které by se měl slušný člověk držet dál.

Mariáš není hazardní hra. Pokud máte obrovskou smůlu, jste začátečník nebo nastavíte vysoký základ hry, můžete během jedné hry prohrát výjimečně stovku (ta obvykle tvoří strop). Při normálním hraní ale většinou jde o dvacetníky, koruny, pětikoruny. Vše záleží na hráčových schopnostech, role náhodně dobře sešlých karet je poměrně potlačena. A i kdyby, to, co jste v jedné hře prohráli, můžete brzy vyhrát zpět. Při mariáši nepřijdete o auto, dům a většinou ani manželku.

České karty jsou hezčí. Mariáš se hraje s 32 jednohlavými nebo dvouhlavými kartami. Na rozdíl od „nudných“ francouzských karet, se kterými se obvykle hraje poker, vypadá každá karta jinak. Zejména u jednohlavých je vidět, že ten, kdo je kreslil, to dělal s citem a láskou ke kartám. Místo odosobněných srdcí, kár, piků a křížů se na našich (byť pocházejí z německy hovořících zemí) kartách objevují srdce, kule, listy a žaludy. Každá karta nese jiný obrázek, jsou tu zvířata, květiny, historické postavy, přírodní motivy, erby. Něco tak nádherného při hraní pokeru neuvidíte a držet v ruce jednohlavé karty je požitek sám o sobě. Když nemám co dělat, vezmu je do ruky a hraju s nimi aspoň vlastní redukovanou verzi pasiánse.

Mariáš je prostě krásnější. Zatímco v pokeru jde o to, jak se vám sestaví pět nebo sedm karet, přičemž hráč sází na to, že jeho kombinace je lepší než kombinace soupeře, mariáš je karetní hra v tom smyslu, že se opravdu hraje. Celá sehrávka spočívá ve vynesení deseti zdvihů, při kterých je nutné přemýšlet, taktizovat a pamatovat si (tím zároveň padá i mýtus, že mariáš je hra hospodských ožralů, protože po pár pivech už mozek nefunguje, jak má, a na mariáš potřebujete hlavu čistou). Účel hry je přitom zdánlivě jednoduchý – uhrát více bodů než soupeři. Něco takového u pokeru nezažijete a vlastně si na ty karty ani pořádně nesáhnete. Kritérium krásy karetní hry spočívá v tom, jak kdosi trefně poznamenal, že hra zůstává hrou i tehdy, pokud hrajete bez peněz. Dokážete si představit poker bez sázení? Přitom mariáš můžete hrát i s imaginárními penězi nebo jen tak.

Ani náhodou nejsem přeborníkem v mariáši – spíš naopak. Pořád mám problémy zapamatovat si jednotlivé zdvihy (kdybyste se mě při vynesení osmého štychu zeptali, jaké karty šly ve čtvrtém, tak si to vybavím jen horko těžko), zatím nesnímám karty tak, aby mi přišel lukrativní list, nepamatuju si minulou sehrávku. Přesto mariáš hraju rád, snažím se pochytit taktiku a rozšiřovat si vědomosti a dovednosti, které nespočívají v tom, že budu sledovat, jestli se soupeři při převzetí karet roztáhly zorničky. Takže vykašlete se na Texas Hold’em a pojďte si zahrát mariáš. Je to poctivá hra.