Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Creepypasta: O Sáře už nemluvíme

24. 09. 2015 21:30:08
Pojmem creepypasta se v internetovém slangu myslí příběh, nejčastěji hororový, který si lidé předávají po síti (odvozeno od copy & paste – zkopírovat a vložit).

Creepypasta s původním názvem „We Don't Talk About Sarah“ je dílem redditora bellemause. Patří mezi kratší příběhy, ale možná bude vyžadovat více než jedno přečtení. :-) Protentokrát jsem přeložil do češtiny i vlastní jména kvůli autenticitě.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Vždycky jsem chtěl sestřičku. Žadonil jsem u rodičů. „Prosím! Prosíííííím!“ škemral jsem, zatímco oni jen obraceli oči v sloup a řekli mi, že to není tak jednoduché. To mi ale nezabránilo v tom, abych o tom při každé příležitosti mluvil.

Když přinesli domů Sáru, byl to nejšťastnější den mého života. Byla tak roztomilá! Nemohl jsem se dočkat, až se s ní podělím o své hračky. Začal jsem se jimi probírat a rozhodovat, které jí přenechám a které budou moje. Od táty jsem si půjčil nalepovací štítky a začal na hračky psát naše jména, aby se nám nepletly.

Zpočátku hodně plakala. Ptal jsem se rodičů, proč tolik pláče, ale odpověděli mi, že to tak prostě chodí. Řekli, že až si zvykne na nás a náš dům, uklidní se a nebude pořád plakat. Někdy ale plakala tak hlasitě, že ji táta musel vzít do našeho zvukotěsného sklepa, aby si sousedé nestěžovali.

Prvních několik měsíců spala v mámině a tátově posteli. Občas jsem se pokusil připojit se k ní, ale vždycky zamykali dveře ložnice. Máma tvrdila, že jejich postel není pro nás čtyři dost prostorná. Obrnil jsem se trpělivostí. Věděl jsem, že v postýlce s klecí, ve které jsem spal já, bude nakonec spát Sára.

Když jim připadalo, že ji můžou nechat bezpečně spát o samotě, začali ji ukládat do mé staré postele. Tehdy už tolik neplakala a zatímco spala, já se na ni díval ze své nové postele. Nejprve si ji vzali k sobě do ložnice a leželi vedle ní, dokud neusnula. Pak ji odnesli do našeho pokoje. Po jejím přestěhování jsem si občas všiml, že leží na zádech s otevřenýma očima a pozoruje strop, a tak jsem přešel místnost a prostrčil jí skrz mříže její hračky. Častokrát jimi po mně mrštila a začala plakat, takže jsem se musel kvapně vrátit do své postele a zachumlat se do deky, než ji táta přijde utěšit.

Nakonec ji nechali hrát si se mnou. Řekli mi, že jí nesmím podávat nic malého nebo ostrého, protože by si mohla ublížit. Byl jsem moc šťastný! Sedával jsem za ní, česal ji a říkal jí, že je ta nejúžasnější sestřička na světě. Ukázal jsem jí, které hračky jsou její a které moje, ale vypadalo to, že je jí to jedno. Občas jsme sedávali u okna, zatímco ona tloukla hlavičkou o sklo a já na něj kreslil voskovkami.

Na základní škole v Cukrové Říčce začal školní rok. Šel jsem do školy, ale Sára musela zůstat doma. Máma řekla, že ještě není na školu připravena. Po každém příchodu domů jsem Sáře pověděl o tom, co jsme se ve škole učili. Kreslil jsem obrázky, na kterých jsme si spolu hráli. Když jsem je ukázal tátovi, poděkoval mi a odnesl si je do pracovny.

Pak přišel ten hrozný den. Nikdy na něj nezapomenu. Vrátil jsem se ze školy a našel maminku, jak sedí u stolu a kouří. Vypadala smutně. Šel jsem si hrát se Sárou, ale nikde jsem ji nemohl najít. Když jsem se zeptal maminky, kde je, začala plakat. Zeptal jsem se, co se děje. Řekla, že Sára je pryč. Nechápal jsem to, ale začal jsem plakat s ní. „Musíme ji najít!“ křičel jsem. Ona jen zavrtěla hlavou a odpověděla, že je někde, kam my nemůžeme.

Táta rozmontoval její postel. Vyhodil všechny mé kresby s ní. Z hraček sundal jmenovky. Občas jsem našel hračku, kterou přehlédl, a rozplakal se. Začal jsem je shromažďovat a schovávat, ale on je jednoho dne náhodou našel a ztropil scénu. O Sáře jsme měli zakázáno mluvit. Jako by tu nikdy nebyla. Přišlo mi to nefér. Řekl jsem mámě, že táta je zlý, když nám nedovolí o Sáře mluvit, ale ona odpověděla, že je to tak lepší a až budu starší, pochopím to.

Pak jsem Sáru znovu uviděl.

Bylo to jen jednou, ale nikdy na to nezapomenu. Byl jsem s mámou nakupovat. Šli jsme do potravin a pak do metráže, protože máma potřebovala látku na závěsy. Pak si vzpomněla, že potřebuje odeslat nějaké dopisy, takže jsme se zastavili na poště pro známky. Pobrukoval jsem si a četl si plakáty, zatímco máma mluvila s paní v okýnku, a tehdy jsem ji uviděl. Byla roztomilá tak, jak jsem si ji pamatoval. Přistoupil jsem blíž a podíval se na plakát s její fotkou. Její jméno ale bylo napsáno špatně. Někdo ji pojmenoval Šárka.

Přispěchal jsem k mámě, zatáhl ji za rukáv a řekl jí, že Sára je na zdi s obrázky dětí, ale ona se ve zmatku omluvila paní za skleněnou tabulí a odtáhla mě z pošty. Křičel jsem, protože místo aby mě poslouchala, mluvila.

„Viděl jsem Sáru! Mají její obrázek na zdi!“

Nakonec mi máma dala pár facek a řekla, že to nebyla Sára, ale holčička, která vypadala jako ona. Pohrozila mi, že pokud s tím nepřestanu, řekne to tátovi, až se vrátí z práce. Plakal jsem a sliboval, že budu hodný, ale ani po svém slibu jsem s rodiči nemohl večeřet u stolu a byl nucen strávit večer ve svém pokoji. Slyšel jsem, jak se máma s tátou v kuchyni hlasitě hádají. Někdo začal s rachotem otevírat zásuvky v kredenci a pak se na schodech ozvalo tátovo hlasité dupání. Zdola jsem uslyšel mámin výkřik „Neopovažuj se!“, zatímco se tátovy kroky zastavily před mými dveřmi. Pak se vrátil do kuchyně.

Na tu poštu jsme už nikdy nešli a já už Sáru nikdy neviděl. Dnes je to od toho dne poprvé, co jsem o ní někomu pověděl.

Autor: Michal Ledwoń | čtvrtek 24.9.2015 21:30 | karma článku: 12.66 | přečteno: 382x

Další články blogera

Michal Ledwoń

Foglar Movies: české komiksové universum

„Pro začátek bych ale bral klasiku, to znamená Mádla jako Rikitana, Geislerovou jako Podkovu, Cina by moh bejt Velkej Vont a Trojan starej Mažňák. Duška bych nechal zahrát starou Jeremiášku, to je taky taková alternativní bytost.“

21.1.2017 v 11:26 | Karma článku: 6.58 | Přečteno: 274 | Diskuse

Michal Ledwoń

Synonyma stavu opilosti

Čeština je nesmírně pružným jazykem, pokud jde o nalézání a vytváření synonym. Obzvlášť, pokud jde o synonyma vyjadřující oblíbené činnosti. U Čechů je jednou z takových činností tradičně i popíjení alkoholu.

1.2.2016 v 9:00 | Karma článku: 18.95 | Přečteno: 2250 | Diskuse

Michal Ledwoń

Český distributor radí: Jak zkazit název filmu

Několik odstavců o politice českých distributorů, příšerných distribučních názvech a důvodech, které se za nimi skrývají.

31.1.2016 v 17:42 | Karma článku: 17.23 | Přečteno: 1187 | Diskuse

Michal Ledwoń

Opravdu pravdoláskaři „pohrdají vlastním národem“?

Hned ze začátku se musím vyznat ze smrtelného hříchu: Jsem pravdoláskař, respektive nejspíš naplňuji definici onoho půvabného pojmu, který jsem si nevymyslel, ale který moji názoroví oponenti používají dnes a denně.

17.11.2015 v 9:52 | Karma článku: 34.48 | Přečteno: 8911 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pavla Kolářová

Ve zkratce

Dlouhé zamilované pohledy, teskné vzdychání, vzrušené bušení srdce, když je poblíž objekt mé touhy... a pak diskrétní zatmívačka... a následuje dlouuuhý něžný polibek. Tak tohle dnes patří asi už jen do romantických telenovel...

30.4.2017 v 12:35 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 83 | Diskuse

Jiří Beránek

Co vlastně ženský chtějí ? Nemůžu na to pořád přijít.

"Máme o ně mít zájem nebo nemáme mít zájem? Máme něco zkoušet nebo nemáme? Chtějí abysme byli dole, abysme byli nahoře, používat šampóny a nepoužívat šampóny? Co vlastně chcete?" ptá se zoufale muž ženy a ta mu odpovídá:

30.4.2017 v 8:12 | Karma článku: 17.54 | Přečteno: 553 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Šéfe, co bude příliš strašlivé, přeskočíme

Tak jako to už od loňska mají študáci právnické fakulty v Oxfordu: pokud se obávají, že by obsah přednášek týkajících se násilných případů mohl být příliš „strašlivý“, jednoduše je mohou přeskočit.

30.4.2017 v 7:35 | Karma článku: 17.36 | Přečteno: 341 | Diskuse

Helena Vlachová

Zabetonovaná hekna

Miluše Natřasová. Hezká žena, které by nikdo nehádal věk po padesátce. Štíhlá, šmrncovně oblečená. Ale přesto...

30.4.2017 v 6:23 | Karma článku: 8.18 | Přečteno: 454 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Čarodějnice je, když...II. , aneb V moci čarodějných

Už podruhé říkám, že odborníkům na čarodějnictví téma neukradnu. Znají líp a víc. Vyjdu jen z toho, co slýcháme všichni odmala: čaroděj měl to, tu a toho ve své moci. My sami o tom víme Své. A to Své námi nezřídka projede jako nůž

30.4.2017 v 4:17 | Karma článku: 7.64 | Přečteno: 141 | Diskuse
Počet článků 61 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2627

Středoškolský učitel angličtiny a společenských věd. Taky amatérský muzikant a filmový nadšenec, překladatel trailerů, vlastenec, rumunofil, pravdoláskař a havloid, takže vlastně můžu za váš zkažený život.

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.