Jak se učí v multikulturním Londýně aneb Učitel angličtiny poprvé v Anglii

Uplynulý týden jsem měl fantastickou příležitost sledovat výuku na Ilford County High School ve východním Londýně v rámci projektu OPVK Výzva 56.

Stínování v Londýně

Některé čtenáře možná zarazila zmínka v nadpisu článku, podle které jsem v Anglii nikdy nebyl. Je tomu tak, jako středoškolský student jsem raději jel do Švýcarska, na vysoké škole jsem nejel z osobních důvodů a když ty pominuly, už nebyl čas ani chuť zajišťovat výměnné programy. Organizace zájezdů do Británie na naší škole až dosud připadala mým kolegům a jezdit na britské ostrovy na dovolenou pro mě víceméně postrádá smysl – dávám přednost jiným místům v Evropě. Postupem času jsem ale své nepolíbení anglickým ovzduším začal považovat za hendikep, a tak jsem využil příležitosti, kterou výzva OPVK číslo 56 nabízela, k první návštěvě Spojeného království, a zároveň k porovnání českého a anglického vzdělávacího systému. Projekt je hrazen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy z evropských fondů.

Výluky, přecházení vozovky a málo Anglie

Zde bych se chtěl alespoň krátce rozepsat o tom, co mi na návštěvě Londýna přišlo zvláštní, nezvyklé a jiné. Některé informace se můžou zdát banální a samozřejmé, proto pokud je pro čtenáře návštěva Velké Británie a Londýna běžnou zkušeností, nemusí se touto částí článku prokousávat a udělá lépe, pokud svůj čas věnuje dalším odstavcům.

Chvíli trvá, než si člověk zvykne na levostranný provoz. Problémy s přeorientováním se se projevují zejména při přecházení vozovky – nápisy „look left“ a „look right“ nejsou nijak prospěšné, člověk je většinou ani nevnímá. Orientace v londýnském metru zabere taky nějaký čas, zpočátku se stává, že pro dosažení cíle člověk nezvolí úplně nejlepší trasu a přestupy. Situaci navíc ztěžují četné výluky a alternativní trasy, které jsou pro místní metro typické.

V obchodech se suvenýry je absolutně nemožné sehnat anglickou (svatojiřskou) vlajku malého formátu. Jako učitel angličtiny jsem si navykl považovat za původní domovinu angličtiny výhradně Anglii a anglický kříž mi prostě jako grafický symbol pro angličtinu přijde přijatelnější než britský Union Jack. Když jsem se s lidmi bavil o tom, že mé pátrání po anglické vlajce bylo neúspěšné, vesměs jsem se dočkal reakce, že v Anglii převažuje snaha budovat identitu britskou, ne anglickou (v tom mají menšinoví Irové, Velšané a Skotové oproti majoritním Angličanům prostě výhodu).

I když učíte angličtinu, neznamená to, že se domluvíte vždy bez problémů. Živá angličtina v dopravních hlášeních je prostě špatně srozumitelná. Nevím, do jaké míry je normální být zpočátku nervózní a bát se, že spácháte nějaký děsivý gramatický prohřešek, když máte v praxi použít jazyk, který vás živí. Mně trvalo asi tři rozhovory u přepážek, než jsem se dokázal anglicky bavit přirozeně, a největší noční můrou pro mě byl telefonát na recepci hotelu. Pokud tento článek čte některý z našich studentů, vůbec nemusí mít špatný pocit z nervozity z používání cizího jazyka v zahraničí – stává se to i učitelům.

Když je škola zábava i výzva

Týdenní styk s anglickým vzdělávacím systémem mi pomohl ujasnit si slabé stránky systému našeho. Nejsem z těch, kteří by byli kdovíjak přesvědčeni o tom, že sousedova tráva je zelenější, nicméně co se týče kvality vzdělávání, je anglický systém jednoznačně před tím naším. Problém jednoznačně tkví v podfinancování českého školství, respektive v podfinancování učitelské práce. Zatímco MŠMT utrácí peníze za studie o tom, co je v našem systému špatně (nekonečný seznam publikací na to téma, se kterým jsme s kolegy byli seznámeni na nedávné poradě, mě nemálo pobavil), prozatím ale veřejní činitelé nejspíš nedospěli k tomu, že lepší finanční ohodnocení by mohlo přimět učitele dělat svou práci jiným způsobem. Toto nemá být narážka namířená vůči nikomu, koho znám – zvlášť pokud sám dobře vím, že bych spoustu věcí mohl dělat jinak a lépe – jde pouze pojmenování příčiny toho, proč je naše školství někdy považováno za zkostnatělé, nemotivující a nekonkurenceschopné.

Představa, že se učitelé ochotně scházejí po vyučování, aby diskutovali o tom, co je to pokrok a jak se dá měřit, se může českému čtenáři jevit jako sci-fi. Pro britské učitele (respektive pro učitele Ilford County High School, kterou jsem navštívil) je to ale něco naprosto normálního. Zatímco otrávený český učitel je rád, pokud může o půl třetí opustit pozemky své zaměstnavatelské instituce, někteří britští učitelé tráví čas ve škole až do večerních hodin, kdy se koná setkání s rodiči, na němž studenti představují své projekty.

Anglický systém je jednoznačně lepší co do reflexe a sebereflexe vzdělávacího procesu. Studenti jsou odmalička vedeni k tomu, aby dokázali hodnotit svůj postup při dosahování vzdělávání, aby formulovali, jaké vědomosti a dovednosti si během uplynulé hodiny osvojili, kde jsou jejich slabiny a jaký smysl má práce, kterou před chvílí vykonali. Naprosto úžasné je v tomto směru nedávné zavedení předmětu „habits of mind“, který učitelé Ilford County High částečně převzali od svých dánských kolegů a jehož náplní je vést studenty ke zodpovědnému přístupu ke studiu a sebereflexi.

Když se nedělají jen základy

Naprostou samozřejmostí jsou – tedy alespoň soudě podle školy, kterou jsem měl možnost navštívit – aktivní a motivovaní studenti, kteří jsou v hodinách možná živější a hlučnější než studenti v Česku, nicméně jsou daleko zodpovědnější a dychtivější naučit se něco nového. Zčásti to je dáno věkem studentů – zatímco na naší škole převažují studenti čtyřletého gymnázia ve věku 15–19 let, věkový průměr na ICHS je nižší (střední škola pro anglické studenty začíná v 11 letech a končí v 18 letech) a mladší studenti jsou prostě aktivnější.

Veškeré přednosti anglického modelu, které jsem uvedl, se dají pozorovat prakticky ve všech předmětech a vzdělávacích oblastech. Měl jsem možnost nahlédnout do hodin exaktních věd, cizích jazyků i humanitních předmětů. Co se týče srovnání obsahu učiva českých a anglických studentů, je nutné vyzdvihnout, že v Anglii mají prostě více času probírat látku do hloubky. Jako pro učitele společenských věd, který je tak trochu odborníkem na všechno a zároveň na nic (prostě nejde být expertem současně v psychologii, sociologii, právu, ekonomii, politologii, filosofii a religionistice), pro mě bylo příjemné sledovat, jak se studenti do hloubky zabývají tematikou umělého oplodnění nebo biologickou determinací násilnických sklonů. Společenské vědy se studují odděleně v příslušných několikaletých kursech a nejsou spojeny do jednoho předmětu coby středoškolská prvouka.

Samozřejmě, na základě několikadenní návštěvy jedné školy nelze psát ódy na britský vzdělávací systém jako celek, nicméně týdenní pobyt na ICHS k tomu prostě svádí. Svůj díl na tom má i to, že jde v podstatě o výběrovou školu (grammar school), jejímž smyslem je připravit studenty pro studium na univerzitě. Pro doplnění obrázku o tom, jak to v Anglii chodí, by byla užitečná i návštěva nějaké všeobecné školy nebo technické školy.

Zároveň není smyslem tohoto článku démonizovat české školství, ač má nedostatků celou řadu, nebo shazovat práci českých učitelů, kterých si jako svých kolegů vážím. Stejně tak si nechci připadat jako nomenklaturní kádr po školení v Moskvě, který teď bude poučovat místní o tom, jak mají dělat svou práci. Jen mám prostě pocit, že když se člověk podívá na západ, vidí, jaký náskok tyhle země mají ve všech oblastech života díky nepřerušenému demokratickému vývoji po desetiletí a staletí.

Když multikulturalismus funguje

Jedním z dalších důvodů, proč svou návštěvu Ilford County High School považuju za přínosnou a zajímavou, je to, že lidé různých etnických a sociálních zázemí mohou vedle sebe žít a usilovat o lepší budoucnost. Ilford je jednou z oblastí s nejvyšší etnickou diverzitou v Londýně. Přestože etničtí Britové tvoří poměrně významnou složku místního obyvatelstva, studenti ICHS pocházejí spíše z rodin asijského původu. Nejvíce jsou zastoupeni Indové, Pákistánci, Bengálci, Srílančané, vedle nich je tu i početná africká a antilská komunita. Za posledních 15 let došlo k nárůstu počtu studentů, pro které není angličtina mateřským jazykem, ze 40 na 75 %. V některých hodinách jsem byl jediným přítomným bělochem já.

Během svého stínování jsem se nesetkal s jakýmkoliv projevem nesnášenlivosti. Studenti jsou vedeni k toleranci a otevřenosti, přičemž je během výuky respektováno jejich náboženské vyznání. Rodiče se svým dětem pomocí vzdělání snaží zajistit nejlepší možnou budoucnost. Na dotaz, zda je v Ilfordu problémem rasismus, jsem dostal zápornou odpověď. Čas od času se mezi studenty vyskytnou projevy homofobie, jedná se však víceméně o ojedinělé incidenty. Krádeže na ICHS prakticky neexistují, učitelé mohou své kabinety s klidem nechávat odemčeny (což mi jako člověku, který je zvyklý zamykat vždy a všude, přišlo jako hudba z jiného světa). Při procházkách po ulicích jsem neměl jedinou záminku necítit se bezpečně nebo si připadat jako nevítaný host. Neviděl jsem žádná zapálená auta, kříže sundané z kostelů nebo prodavače vztekající se kvůli vepřovému masu, kterýžto obraz Velké Británie se snaží šířit samozvaní ochránci tradičních českých hodnot šířením podobných historek.

Proč o tom píšu – ne proto, že by mě realita východního Londýna překvapila. Spíš jsem to očekával. Zvlášť užitečná se tato zkušenost jeví ve světle současné protiuprchlické hysterie. Samozřejmě, Sýrie není Indie a elitní střední škola je něco jiného než uprchlický tábor, přesto ale věřím, že Ilford je ukázkou toho, jak by se věci měly dělat a že to není až takové sci-fi, jak tvrdí odpůrci imigrace. Pochopitelně, je možné, že jsem uplynulý týden prospal na letišti v Mošnově a celé se mi to jen zdálo.

Pár slov závěrem

Chtěl bych touto cestou především poděkovat paní Catherine Hitchcock, která pro mě připravila celotýdenní program a přátelsky se mě ujala, učitelům Ilford County High School za přijetí ve výuce a Miloši Kučerovi za pomoc s přípravou projektu.