Jak mi Miloš Zeman pomohl najít smysl života

27. ledna 2018 byl v druhém kole přímé volby zvolen prezidentem republiky znovu Miloš Zeman. Jeho vítězství bych chtěl využít k zamyšlení a malé osobní zpovědi.

Když jsem před dvanácti lety končil studium na karvinském gymnáziu, podal jsem si přihlášku na Filozofickou fakultu Ostravské univerzity. Chtěl jsem studovat anglistiku a společenské vědy. Bakalářské studium nenabízelo přímo učitelský obor, já už ale tou dobou plus mínus věděl, že bych se jednou chtěl živit jako středoškolský učitel. Občas se zamýšlím nad tím, proč jsem si vybral právě tuhle životní dráhu. Možná to bylo proto, že jsem k učitelům, dnes svým kolegům, cítil obdiv. Možná mě vedlo přání předat jiným lidem něco ze sebe. Možná jsem podvědomě cítil touhu po respektu ze strany studentů, kterého se mi během mého studia nedostávalo (často mou vlastní vinou – kdo si mě pamatuje ze střední školy, určitě ví, o čem mluvím). Každopádně nešlo tehdy o nic hlubokého.

Během bakalářského a následně i magisterského studia – tentokrát už v učitelském směru – prošlo mé myšlení několika obraty. V prvních letech na fakultě jsem zjistil, co je to politická korektnost. Na střední škole jsem o ní nikdy neslyšel a přednáška prof. Fronka, autora skvělého česko-anglického slovníku, o bizarních poměrech v anglosaském světě a křečovité snaze nikoho neurazit mě upřímně vyděsila. I jal jsem se bojovat proti kulturnímu marxismu a obdivoval jsem statečný boj Václava Klause proti bruselské hydře.

S tím, jak se během druhé poloviny studia na univerzitě blížily státnice, začal jsem své postoje vlivem různých přednášek a seminářů korigovat. Dostal jsem se k postmoderní a orientální filosofii, s prof. Fronkem jsem se hádal na seminářích a pomalu jsem pochopil, že dění ve světě není výsledkem střetu levicových korektčíků s konzervativní svatou ligou proti politické korektnosti, ale že je mnohem složitější.

Po absolvování vysoké školy jsem učil rok na průmyslovce a pak jsem přešel na gymnázium, kde učím dodnes. V letošním roce se mi podařilo otevřít seminář z filosofie, kde se studenty řešíme některé filosofické problémy, na které není při běžné výuce čas. Poslední dobou se taky zajímám o využívání nových médií. Před několika týdny jsme se se studenty druhého ročníku věnovali fake news, ukázali jsme si na několika příkladech konkrétní formy manipulace ze strany takzvaných alternativních (ale i mainstreamových) médií a hledali jsme na internetu hoaxy.

Smyslem předchozího odstavce není chlubit se, že jsme v hodinách společenských věd četli Aeronet a povídali si o propagandě. Tato činnost nijak nevybočuje z toho, co by mělo být samozřejmou součástí běžné středoškolské výuky. Spousta škol je ale na mediální výchovu nepřipravená, učitelé se žáky o tomto tématu nemluví a v době, kdy je společnost vystavena nebývalému informačnímu balastu, představuje mediální negramotnost ohrožení principů, na kterých tato společnost stojí.

Smyslem mediální výchovy není nalít studentům do hlavy „jedinou pravdu“ a vychovat z nich nemyslící konzumenty mainstreamu, kteří nečtou alternativní média, protože je před nimi varoval učitel. Smyslem je umět vyvozovat souvislosti, pátrat po zdrojích a kriticky přistupovat k tomu, co čtu a sleduju. Že ač se můžou lišit názory lidí na to, co je dobře nebo špatně, existuje pořád nějaká fakticita tvrzení a že lež není „názor“ nebo „alternativní fakt“. Že o tom, kolik je jedna a jedna a zda prezidentský kandidát je či není pedofil, nerozhoduje autor článku ani veřejný konsensus, ale jen a pouze samotná fakticita výroku.

Miloš Zeman zvítězil včera velice těsně, a kdyby se štáb Jiřího Drahoše vyvaroval v kampani několika chyb, je dost pravděpodobné, že bychom od března měli jinou hlavu státu. Nestalo se tak a prezidentem zůstává pro dalších pět let Zeman. Chtěl bych zde také zmínit, že se neřadím k těm, kteří tvrdí, že „Zeman není jejich prezident“. Já bych ten výrok otočil: Zeman je – bohužel – i můj prezident. Ačkoliv chápu argumenty odpůrců přímé volby prezidenta, že se kampaň kvůli laciné popularitě zvrhává v házení špíny a že prezident by měl být volen důstojně na společné schůzi obou komor parlamentu, je v jistém smyslu dobře, že si hlavu státu mohou občané zvolit sami. Bohužel to s sebou nese riziko, že kampaň nebude vedena férově.

Zemanův tým v rámci jeho (ne)kampaně použil několik prostředků, které férové nebyly, a Jiří Drahoš se s nimi popral tak, jak se s nimi popral. K úspěchu Miloše Zemana valnou měrou přispěly i dezinformační weby. Když Jiří Drahoš vyjádřil obavu z toho, že by mohly být volby v Česku ovlivňovány ruskými tajnými službami, vyčetl mu Miloš Zeman, že podceňuje a uráží soudnost voličů. (Je zvláštní, že když se na internetu objeví žertovné příspěvky o tom, že Zemanovi voliči k volebním urnám z nějakého důvodu nemusejí, Jiří Ovčáček se začne ohánět paragrafy a jako podceňování soudnosti voličů mu to už nepřijde. Má snad Ovčáček Zemanovy voliče za hlupáky, kteří nevědí, že mají jít k volbám?)

Tvrzení, že se občané dokážou zodpovědně rozhodnout a dezinformační kampaně na ně nemají vliv, je v době, kdy je volič bombardován naprosto protichůdnými informacemi ze všech stran, poměrně odvážné. Nevím, zda občan, který sdílí statusy Tomia Okamury o prolhaných novinářích, ví, že nemusí věřit všemu, co si kde přečte, jen proto, že je tam napsáno „sdílejte to, než to smažou“ nebo „tohle vám ČT neukáže“. Že výrok nedělá pravdivým to, že ho chci slyšet nebo že ho říká můj oblíbený politik. Neustále se mluví o vůli většiny a o víře v občany. Podle mě se v současném mediálním prostředí jedná o dost ošidné jistoty. Proto taky existuje něco jako mediální výchova a proto se mluví o propagandě. A ne, není to o tom, že nevyhrál mnou preferovaný kandidát. Na to, zda bychom měli kritizovat politika za šíření lží a dezinformací, nemá sebemenší vliv, jestli je to Zeman nebo Eman.

Jak už jsem psal výše, smyslem zkoumání fake news se studenty není to, abych jim do hlavy nalil nějaký svůj názor na média a na politiku. Studenti se sami rozhodují, komu ve volbách dají svůj hlas. Domnívám se ale, že člověk, který alespoň v malé míře prošel nějakou formou mediální výchovy (zvláštní – ten termín sám se mi začíná protivit, opravdu mi tak trochu evokuje nějakou masáž a vymývání mozků) může svůj názor formulovat lépe a následně volit zodpovědněji. Nemůžu svým studentům říkat, koho mají volit. Ani to nedělám a dělat to nechci – musel bych se stydět sám za sebe. Když se mě ale zeptají, koho jsem volil a proč, řeknu jim to. Neříkám to ale, aby se mnou někdo souhlasil, nýbrž aby přemýšlel. Jen člověk, který přemýšlí, se může chovat zodpovědně.

Teď se konečně dostávám k tomu, jak že mi to Miloš Zeman pomohl najít smysl života. V minulosti jsem se upnul na celou řadu cílů. U některých jsem vydržel, některé se mi podařilo naplnit, některé ne. Nevedu už boj proti politické korektnosti, i když ji občas považuju za zbytečnou a absurdní. V poslední době mě ale stále víc v mé práci utvrzuje to, že má nějaký smysl. Že práci učitele nedělá to, když někoho naučíte používat předpřítomný čas průběhový, ale že vzdělávání je, když lidi vedete k tomu, aby mysleli a hledali pravdu. Pravda je důležitá. A že volební úspěch demagogů je dost dobrým důvodem k tomu, abyste takovou práci dělali. Tak vlastně musím Miloši Zemanovi poděkovat. Díky němu má moje práce smysl. A měla by smysl, i kdyby měla pozitivní dopad třeba jen na jediného člověka. Je to jiskra, která může zažehnout velký oheň. Je to klišé, ale je to pozitivní.

Poslední dobou stále častěji myslím na myšlenky z knih o Harrym Potterovi, na kterých jsem dospíval. Zeman sice není Voldemort, je to jen řadový sympatizant smrtijedů, doba opravdových Voldemortů ale možná přijde a možná není ani tak daleko. A jak řekl profesor Brumbál, možná se každý z nás bude muset rozhodnout mezi tím, co je snadné, a tím, co je správné. Já se rozhodl před nějakým časem – a věřím, že jsem se rozhodl dobře. A taky věřím, že doba lhářů nebude trvat věčně, jakkoliv jsou lháři populární a dostávají se k moci demokratickými volbami. To z nich nedělá o nic menší lháře.