Hobit: Šmakova dračí poušť aneb Takhle ne, pane Jackson

Rok se s rokem sešel a do kin vtrhlo pokračování Hobita, tentokrát s podtitulem Šmakova dračí poušť. Jak se Jackson s nesnadným úkolem převést na plátno kus Tolkienova fantastického univerza popasoval, budiž předmětem několika následujících odstavců. Z nadpisu ale vidíte, že recenze nebude zrovna pozitivní.

Evangeline Lilly jako TaurielWarner Bros.

Impotentní scénář jako daň za nenažranost

Jednou z nejčastěji zaznívajících výtek na adresu Petera Jacksona a produkce je rozdělení filmu na tři díly. Zatímco v případě Pána prstenů funguje toto dělení bezvadně, protože každá kniha dodává dostatek materiálu, krátký Hobit tohle prostě nedokáže. Nastupuje tedy nutná scenáristická invence, která se ale v tomto případě projevuje velice zvláštním, místy až hloupým způsobem. Přestože scénář psali hned čtyři lidé (včetně do nebes vynášeného Guillerma del Tora), vedlejší dějové linky jsou tak hluché a působí tak vycpávkovým dojmem, že se neubráníte kroucení hlavou a zívání.

Zdaleka nejslabší je v tomto směru linka trpaslíka Kíliho (Aiden Turner) a smyšlené elfky Tauriel (Evangeline Lilly), která vyznívá, jako by Jackson a spol. nebyli schopni přijít s ničím jiným než s mezirasovým křížením (u lidí a elfů se to snese, nejde to proti logice Tolkienova legendária, ale u trpaslíků a elfů je to už na pováženou). Pokud by zůstalo u téhle podivné romance, nebylo by to ještě hodno zatracení, ale když už podruhé přichází na scénu morgulský jed a všelék athelas z ruky fešné elfky, musíte se prostě chytnout za hlavu a proklít scenáristický čtyřlístek aspoň do sedmého kolena. Ničemu ani nepomáhá fakt, že z knižní předlohy máte celkem jasnou představu o osudu postav – proto mi celý ten románek a Kíliho zranění byly úplně ukradené, nefandil jsem jim a nebál jsem se o ně. A přitom Jackson a spol. dokáží s vedlejšími liniemi pracovat dobře, jak bylo vidět na příběhu Aragorna a Arwen. Co se jim za ty roky přihodilo?

Dějové odbočky týkající se Gandalfova pátrání působí o poznání lépe – je to totiž linie, která byla v knize naznačena a Peter Jackson ji jen vyobrazil (k Sauronovi a Dol Gulduru ještě níže). Nijak zvlášť pozitivně se už ale nemůžu vyjádřit k narážkám na původní trilogii. Peter Jackson se v tomhle směru na rozdíl od takového George Lucase ještě drží v rozumných mezích, jestli něco ale nemám rád, tak je to to, když scény v původním díle vnímám po zhlédnutí prequelů/sequelů jinak, než jsem býval zvyklý. Vážně nepotřebuju, abych si při příjezdu Legolase (Orlando Bloom) do Roklinky ve Společenstvu Prstenu ihned vybavil jeho eskapády v Hobitovi, stejně tak jsem nepotřeboval vidět podobiznu mladého Gimliho. Proč? Protože původní dílo vzniklo bez tohohle záměru a prequely často vytvářejí jen samoúčelné odkazy.

Zívací akce Osamělá hora Steel

Aby závěr filmu nevyzníval hluše a nacházela se v něm nějaká efektní akce, rozhodli se scenáristé přijít se sekvencí, která působí ještě tupěji, než kdyby si trpaslíci s Bilbem sedli na práh a půl hodiny debatovali o české politické scéně. Celá ta šaškárna se slévárnami na mě působila jednak dost matoucím dojmem (a to i po třech exkurzích ve Vítkovicích a Třinci), kdy jsem nevěděl, co se zrovna děje (scény jsou prostorově dost nepřehledné), za druhé je to tak přehnané, že jsem rezignoval na jakoukoliv snahu někomu fandit. Už z prvního dílu divák dobře ví, že se nikomu stejně nic stát nemůže, takže jsem jen znuděně sledoval, jak trpaslíci skáčou drakovi přímo po nose, vrhají se do propastí a přeskakují ze řetězu na řetěz jako kdysi Tarzan, jen ten melodický křik tomu chybí. Nad tím vším se vznáší znepokojující myšlenka, že to všechno tam je jen jako vata, bez níž by se to naprosto obešlo.

Bez digitálu ani ránu

Pán prstenů byl pověstný revolučním používáním digitálních technologií, které vyvinula společnost WETA. Přesto se v něm objevuje řada pěkných praktických efektů a jejich rozumnou kombinací s CGI vznikly nezapomenutelné scény. Hobit se už silně přiklání k počítačově generovaným efektům. Otevírají se tím sice nové možnosti, takové filmy ale působí spíš přeplácaně. Digitální efekty jsou navíc sterilní, děsivost místních skřetů se nemůže rovnat maskovaným hercům v Pánovi prstenů – tam jste totiž měli pocit, že ta potvora opravdu žije. V Hobitovi všem těm Bolgům a Azogům život schází. V případě včel nebo motýlů je jistá digitálnost znát, na druhou stranu si nemyslím, že by se dali ztvárnit lépe pomocí praktických efektů. Co do používání CGI animace je Hobit relativně stravitelným filmem, problémem tady není ani tak okatost scenérií, jako spíš stesk nad tím, že se digitál používá stále častěji a zbytečně tam, kde by třeba stačily miniatury (asi se ze mě stává hipster – docela mě to děsí).

Herecká anabáze odnikud nikam

Po herecké stránce nevyznívá druhý Hobit nejlépe – podepisuje se na tom zejména velké množství postav a nedobrý scénář. Pokud jste strávili půl roku sledováním produkčních videí a znáte jména všech trpaslíků nazpaměť, možná se v nich budete orientovat. Jinak se jedná o skupinu anonymních jedinců, z nichž možná vyčnívají „ten s čepicí“, „ten tlustý“, „ten hezoun“ a „ten starý“. Richard Armitage se jako Thorin Pavéza snaží působit sveřepě a královsky, člověk má ale pocit, že to tak nějak není ono. Luke Evans je jako Bard nevýrazný, Ian McKellen jako Gandalf nemá příliš prostoru. Zdaleka nejlepší je Martin Freeman coby Bilbo.

Co by se dalo pochválit?

K pochvale toho tentokrát mnoho není. Vyzdvihnout bych chtěl přece jen scénu se sudy na řece – ta je sice v tradičně jacksonovském duchu přehnaná, ale aspoň je opravdu zábavná. Druhým světlým bodem Šmakovy dračí pouště je scéna konfrontace Gandalfa se Sauronem, který se zjeví v zajímavě zpracované fraktální podobě, čímž je jakoby vyobrazena nekonečnost zla. Tím ale výčet pozitiv končí – celý film se totiž utápí v neinvenčnosti a sterilitě.

Přešlapování na mezi

Peter Jackson a jeho přátelé jako by se nemohli rozmyslet, co vlastně točí. Rozdíl mezi duchem knižního Hobita a Pána prstenů je naprosto markantní – zatímco Hobit je příběhem pro děti, Pán prstenů je vyspělým románem se složitým geografickým a lingvistickým podhoubím. Jackson se snaží Hobita podat skrz výrazové prostředky deset let starého Pána prstenů, což ale ve výsledku nefunguje příliš dobře, protože Pán prstenů byl především o zániku starého světa a příchodu nového, pokud tedy rovnou neshoří v plamenech. Hobit je víceméně nenáročná četba o dobrodružné cestě za pokladem a vedlejší dějová linka o vracejícím se Sauronovi tomu nedokáže dodat potřebnou tíži. Docela pěkně se to dá ilustrovat na příkladu hudby – v Hobitovi zaznívá typicky shoreovská hudba v prstenovém stylu, její spojení s děním na plátně ale vyvolává určitý pocit nepatřičnosti (zvlášť, když se k tomu přidají zpackané vedlejší linie).

Jackson měl možná celý prstenový koncept zavrhnout a natočit Hobita opravdu jako pohádku – byl by to odvážný krok, řada fandů by prskala, ale jako samostatný film by to možná fungovalo daleko lépe.

48 fps – opravdu pokrok?

Hobita: Šmakovu dračí poušť jsem viděl ve 3D s českým zněním v HFR projekci, která spočívá ve zvýšení snímkové frekvence z normálních 24 snímků za vteřinu na 48. Změna je to opravdu viditelná, film místy svým zpracováním připomíná lacinou televizní produkci, která je v HFR natáčena běžně. Pohyb je až nezvykle plynulý a ze začátku jsem si musel zvykat, že se postavy „divně hýbou“. Po čase si na 48 fps zvyknete, přesto budete mít čas od času dojem, že sledujete film o filmu, ne film samotný. Právě z důvodu používání HFR v televizi se nabízí otázka, zda je vyšší snímková frekvence opravdu krokem vpřed a zda se tím nevytratí to, co by se dalo označit za „filmovost“.

Peter Jackson ruined my childhood

Když George Lucas vydal speciální edice původní trilogie Hvězdných válek a natočil trilogii novou, obvinili ho někteří fandové z toho, že jim tím zničil dětství. Dříve jsem nevěřil tomu, že by Peter Jackson byl schopen vztáhnout ruku na Pána prstenů, po scenáristicky prázdné a digitálně přehnané Šmakově dračí poušti si docela dobře dokážu představit, že dojde k úpravám některých scén v původní trilogii (třeba vložení obličeje Martina Freemana do scény nalezení Prstenu nebo přidání zbytečných odkazů na Hobita). Rád bych se mýlil, a pokud k něčemu takovému přece jen dojde, snad se producenti spokojí s bonusovými materiály a nebudou požadovat přímé zásahy do filmů.

Občas mívám pocit, že stárnu, když téměř všechno nové odmítám a tíhnu ke klasikám. Nejsem ale ze zásady proti novinkám – vadí mi jen samoúčelnost. Srovnávání s Pánem prstenů má taky kořeny ve faktu, že jsem ty filmy kdysi sledoval jako naivní středoškolák, který byl schopný kritizovat tak možná nedržení se knižní předlohy. V průběhu let se ty filmy tak nějak usadily a jak tak člověk stárne a (při vší skromnosti) toho o filmu ví stále více, zjistí, že Pán prstenů ani zdaleka není jen o efektních rubačkách. Je v něm cosi, u čeho si nejsem jistý, jestli to po letech naleznu i v Hobitovi – ten mi zatím přijde tak nějak prázdný a kořistnický.

Hodnocení: 50 %