Legendární Svatba Jiřího Káry: Kdo je kdo a krátké zamyšlení

Svatba Jiřího Káry nepatří mezi nejsledovanější a nejoblíbenější, bezesporu ale mezi nejkultovnější videa českého YouTube. Na několikaminutovém záznamu se před zraky diváků odehrává něco, co by dokázal sepsat snad jen Émile Zola v

Svatba Jiřího Káry je záznamem obřadu, který se odehrál někdy v roce 2000 na Praze 7. Jiří Kára, alkoholik, kriminálník a bývalý feťák, si bral slečnu(?) Blanku Divišovou. Potud informace pro nezasvěcené. Pokud je pro vás Svatba Jiřího Káry dosud neznámým pojmem, neváhejte a pro představu si pusťte alespoň první část – garantuji, že něco takového jste ještě neviděli a pravděpodobně ani neuvidíte.

Smyslem tohoto článku ovšem není představit Jiřího Káru, hajlujícího a nekonformního ženicha, nezasvěceným čtenářům. Psal jsem-li v perexu, že se jedná o jedno z nejkultovnějších českých videí, nese to s sebou vše, co ke každému kultu patří: totiž jednak nepochopení ze strany běžného diváka, za druhé ale také hlubokou fascinaci těch, které dané „dílo“ upřímně zaujalo. Jak a čím může Svatba Jiřího Káry vůbec někoho zaujmout spíš než zhnusit, bude předmětem závěrečné úvahy. Nejprve bych se ale chtěl pokusit dát dohromady něco, co ocení víceméně jen ostřílení „káristé“ – sumarizaci poznatků o jednotlivých členech Károva opileckého panoptika. O smutných osudech svatebčanů jsou pochopitelně základní informace dostupné a nesnažím se jít někam do hloubky, přesto se pokusím doplnit několik málo faktů, které možná doposud unikaly. V uvedeném seznamu čerpám jednak z internetových zdrojů, z nichž se jako neocenitelný ukázal především rozhovor z Reflexu přepsaný zde a rozhovor pro TN.cz zde, a také z vlastního zkoumání zveřejněných materiálů (člověk se při vícenásobném zhlédnutí lépe soustředí na hlášky na pozadí).

V úvodu jsem zmínil Émila Zolu – život a konec účastníků profláklé svatby opravdu připomíná některý z jeho románů věnovaných alkoholikům, prostitutkám a násilníkům. To, jak ožralové z Károva okruhu dopadli, je jen logickým vyústěním života, který vedli. Co je ovšem zajímavé i ze sociologického hlediska, jsou vztahy, které mezi účastníky Károvy vykutálené svatby panovaly, a role, které jednotliví svatebčané v této malé skupině zastávali. Károva parta totiž funguje jako každá jiná malá skupina. Závěry se sice na základě několikaminutového videa vyvozují dost těžko (vztahy mezi aktéry byly rozhodně hlubší, než je možné takovou povrchní studií odhalit), ale alespoň rámcově snad sedí. (Humánně orientovaní čtenáři mi doufám odpustí, že tady jen povrchně hodnotím vztahy mezi lidmi se smutným životním příběhem, které neznám a kteří jsou už z velké části mrtví).

V následujícím výčtu se tedy pokusím kromě dostupných informací (jedná se o veřejně přístupné a dovoditelné informace, v žádném případě nejde o narušování soukromí dotyčných) o svatebních hostech podat i stručné zasazení do skupinové hierarchie.

Jiří Kára – jako jeden z mála účastníků je pravděpodobně dosud naživu. V podstatě se jedná o vůdce tlupy. V mládí žil neuspořádaným životem, bral drogy, poslouchal tvrdou hudbu, vyučil se písmomalířem. V následujících letech byl několikrát zatčen a odsouzen za zlodějinu i násilné trestné činy. Podle vlastních slov si odseděl celkem čtrnáct let. Zveřejnění nahrávky ze svatby mu způsobilo problémy se sháněním zaměstnání. Na Silvestra roku 2014 zveřejnila nejmenovaná stránka na Facebooku informaci, že Jiří Kára možná zemřel. Tato zpráva nebyla dosud potvrzena, podle některých byla lživá.

Blanka Divišová – nevěsta, princezna party. Byla zabita asi rok po svatbě. Jiří Kára byl podezřelý z její vraždy, nicméně měl alibi.

Jiří „Floyd“ Horváth – v podstatě Károva pravá ruka, „mozek“, z celé skupiny pravděpodobně nejinteligentnější a na svatbě rozhodně nejlépe oblečený. Studoval gymnázium a nástavbu, pracoval jako technicko-hospodářský pracovník. Zajímal se o historii, zejména druhou světovou válku. Na videu ze svatby pronáší nacistická hesla zdaleka nejvíce (nutno dodat, že v případě lidí, jako byla Károva tlupa, nelze hajlování a věčné vyzdvihování činů SS divize Wallonien snad ani považovat za naplnění skutkové podstaty trestného činu). Zabil se pádem do světlíku, když lezl oknem do bytu, kde si zapomněl klíče.

Kameník Hans – dobrá duše party, pyknik podle Kretschmerovy typologie, alespoň zdánlivě nekonfliktní a vtipný člověk, jeden ze svědků (spolu s Floydem). Údajně už také není naživu, ale Jiří Kára nezná podrobnosti.

Miloš Ouřada – z celé party nejdeklasovanější postava, na svatbě nejspíš nejopilejší ze všech přítomných (problémy s artikulací), nejhůře oblečený. V partě v podstatě plnil úlohu otloukánka, což je dobře patrné z reakcí ostatních na jeho tiché projevy. Přítomnost takové figury si vysvětluju tím, že pan Ouřada byl rád alespoň za nějaký sociální kontakt a ostatní členové party si na něm zvedali své ego. Miloš Ouřada už není mezi živými, protože se údajně neprobudil z opilosti.

Hana(?) – co platí o Miloši Ouřadovi co do vzhledu a vystupování, prakticky do puntíku sedí i na jeho přítelkyni (podle Kárových slov se nejedná o manželku), která přišla na svatbu s kalhoty (nikoliv parukou) obráceně. Křestní jméno jsem odvodil ze záběrů před samoobsluhou, kdy se Miloš Ouřada ptá, kde je Hanka. Paní Hana zemřela stejně špatně jako zbytek zúčastněných – opila se a rozbila si hlavu.

Tomáš Stránský a Jiří Hovorka – svatebčané, kteří se připojují až na úřadu. Vzhledem nepůsobí jako stálí členové party. Při prvních zhlédnutích jsem měl dojem, že se jedná pouze o náhodné kolemjdoucí, kteří byli zataženi do svatby lumpenproletářského páru. Jméno Stránský je poprvé slyšet, když se Kára před samoobsluhou ptá, kde je ten „Stránskej vyprcanej“. Z toho důvodu jsem původně předpokládal, že Stránský je ve skutečnosti příjmení kameníka Hanse, který si v tu chvíli kupoval pivo. Je možné, že na druhé straně hovoru na začátku videa je právě Stránský („Dělej! Už jste tady měli bejt čtyři minuty, ty magore!“). Jméno Hovorka (spolu se Stránským) zaznívá, když při shromažďování svědků křičí Kára do chodby. Podle rozhovoru s Károu na TN.cz, kde padnou i jména obou pánů, je Jiří Hovorka jediným z party, s kým se Jiří Kára stýká (Stránský byl tou dobou ve výkonu trestu). Hovorka je ten menší s brýlemi, Stránský bez brýlí. (Děkuji J.S. za opravu.)

Určitě stojí za to se zeptat, proč je někdo ochoten věnovat čas psaní článku o ožralech, kteří se z velké části uchlastali, a proč jej raději neinvestuje do něčeho smysluplnějšího. Moje odpověď se pravděpodobně ponese ve smyslu, že Svatba Jiřího Káry je fascinující dílo, které přímo nabádá ke znovusledování, zamyšlení a rozborům. Čím je ale svatba dvou opilců tak fascinující?

Především jsou to ryzí čistota, svoboda a autentičnost. Jiří Kára a jeho parta jsou lidé, kteří se nepřetvařují. Jejich vystupování zcela odpovídá jejich osobnostem a sociálnímu statusu. Nejsou z těch, ze kterých se stávají lepší lidé nasazením obleku. Kára a spol. na jakékoliv konvence etikety zvysoka kašlou, jsou opravdoví a platí pro ně parafrázovaná zásada „jak dole, tak nahoře“. Když si chtějí v přípravné místnosti přihnout z lahváče, přihnou si. Když mají chuť si zahajlovat, prostě si zahajlují (znovu podotýkám, že u takových lidí se v tomhle ohledu snad ani nedá hovořit o trestné činnosti, ale dalo by se to přirovnat k tomu, jako když dítě opakuje sprostá slova). Neexistují totiž pro ně konvence, které by jim v tom mohly bránit.

Druhým důvodem, proč působí legendární záznam ze svatebního obřadu tak fascinujícím dojmem, je naprostá nečekanost toho, co se na něm odehrává. Člověk je po několika sterilních svatbách navyklý na určitý průběh, který ovšem Károva parta ožralů naprosto dekonstruuje. Je to v podstatě ve shodě s tím, co jsem výše uvedl o čistotě a autentičnosti. Svatba Jiřího Káry je život ve své nejabsurdnější, ale při zamyšlení zároveň nejrealističtější podobě.

Třetím důvodem je jakási podvědomá touha bořit konvence. Tam, kde si běžný občan kvůli svatbě pořídí nový oblek a při slovech oddávajícího stojí v pozoru, si Kára dovolí přijít k obřadu v oblečení vhodném tak možná do čtyřky hospody a při samotném aktu oddání si mne prošňupaný nos. Každému člověku, i když si to většina nejspíš nebude ochotna přiznat, přijde podvědomě sympatická myšlenka zasadit takto ránu etiketě a zaběhnutým normám, které – marxisticky řečeno – nevnímá jako něco svého, ale něco stojícího bytostně proti němu. V tomto ohledu působí Jiří Kára vlastně jako hrdina moderní doby, která člověka uvázala do sterility pravidel, s nimiž se odmítá ztotožnit.

Čtvrtý důvod je nasnadě – celé je to totiž neskutečně zábavné, pokud vám ovšem nevadí nějaká ta jadrná mluva a nemáte vysoké estetické nároky. Způsob, jakým zejména Jiří Kára spojuje vulgarismy do naprosto neotřelých vět („Protože jseš čurák vydlážděnej, vole.“ „Ty jseš zkurvenej Kelt!“) je zcela ojedinělý a nevzpomínám si, že bych mezi uživateli pokleslého lidového jazyka kdy zaznamenal takovou míru invence.

A to je asi všechno. Každopádně budu rád za každý komentář a postřeh. Debata o Kárově divizi je vítána, stejně tak hlubší zamyšlení nad fenoménem nekonformity v současné společnosti.