Creepypasta: Čas jít na kutě

Pojmem creepypasta se v internetovém slangu myslí příběh, nejčastěji hororový, který si lidé předávají po síti (odvozeno od copy & paste – zkopírovat a vložit).

Následující creepypasta patří právem mezi nejznámější a nejlepší z děsivých příběhů, které lze na internetu nalézt. Jejím původním autorem je Michael Whitehouse.

Čas jít na kutě

Od ukládání do postele člověk čeká, že bude pro unavené dítě šťastnou chvilkou. Pro mě ale znamenalo děs. Zatímco jsou děti, které si při ukládání do postele stěžují, že se ještě nedodívali na film nebo nedohráli hru, pro mě byla noc něčím, čeho jsem se opravdu obával. Dodnes je to ukryto někde v hlubinách mé mysli.

Jsem člověk zběhlý v přírodních vědách a nemám, jak bych dokázal, že to, co se mi přihodilo, bylo opravdu skutečné, ale přísahám, že ten zážitek byl pro mě čirou hrůzou. Zažil jsem tehdy strach, kterému se – za což jsem vděčný – dosud nic nevyrovnalo. Pokusím se vám to vypovědět, jak nejlépe dovedu, nechat vás udělat si vlastní názor, ale především budu rád, pokud to ze sebe setřesu.

Už si přesně nevzpomínám, kdy to všechno začalo, ale mé obavy z usínání spadají do doby, kdy mě rodiče přestěhovali do samostatného pokoje. Bylo mi osm a do té chvíle jsem docela v poklidu žil v pokoji se starším bratrem. Je celkem pochopitelné, že člověk ve třinácti touží po vlastním pokoji, a tak jsem se přestěhoval do ložnice v zadní části domu.

Byl to malý, úzký, zároveň ale podivně podlouhlý pokoj, dost velký pro postel a dvě komody, ale nic dalšího. Nemohl jsem si stěžovat, protože už ve svém věku jsem chápal, že nejsme boháči, a já neměl žádný vážný důvod být nespokojený, protože jsem vyrůstal v milující a pečující rodině. Bylo to šťastné dětství – za dne.

Jediné okno hledělo do zahrady, na čemž nebylo nic zvláštního, ale i během dne působilo světlo vnikající do pokoje váhavým dojmem.

Protože můj bratr dostal novou postel, zůstalo mi patrové lůžko, o které jsme se dříve dělili. Přestože se mi nelíbila představa, že budu spát sám, byl jsem alespoň rád, že můžu spát na horní palandě, což mi přišlo mnohem dobrodružnější.

Z první noci si pamatuju podivně stísněný pocit, který mi hlodal kdesi v mysli. Ležel jsem na horní palandě a pozoroval jsem figurky z akčních filmů a angličáky na modro-zeleném koberci. Mezi postavičkami na podlaze probíhaly smyšlené bitvy a dobrodružství, ale můj zrak pomalu upoutávala dolní palanda, jako by se na pokraji mého zorného pole pohybovalo něco, co si nepřálo být viděno.

Palanda byla prázdná, vzorně ustlaná, se složenou tmavě modrou přikrývkou, která zakrývala dva oleželé bílé polštáře. Příliš jsem o tom nepřemýšlel, byl jsem dítě, a zvuk televize vnikající pod mými dveřmi z ložnice rodičů mi dodával hřejivý pocit bezpečí a klidu.

Usnul jsem.

Když se probudíte z hlubokého spánku a slyšíte, jak se něco hýbe a vrtí, chvíli vám trvá, než si uvědomíte, co se vlastně děje. Vaše oči halí mlha spánku, i když už jste při vědomí.

Něco se bezpochyby pohybovalo v mé blízkosti.

Zpočátku jsem nedokázal přijít na to, co. Všude vládla téměř černočerná tma, ale oknem dovnitř vnikalo dost světla, abych viděl obrysy. Hlavou mi současně proběhly dvě myšlenky. Ta první byla, že rodiče už spí, neboť dům se utápěl ve tmě a tichu. Druhá myšlenka patřila podivnému zvuku, tomu, který mě probudil.

Jak jsem se vymotal z posledních pavučin spánku, nabyl zvuk povědomější podoby. Někdy i ten nejobyčejnější zvuk může být zároveň tím nejvíce znepokojujícím – chladný vítr v koruně stromu, sousedovy kročeje v nepříjemné blízkosti nebo, jako tomu bylo tentokrát, obyčejný zvuk smýkání povlečení.

Bylo tomu tak – šustění povlečení ve tmě, jako by se vyrušený spáč bezstarostně uveleboval na dolní palandě. Ležel jsem v pochybách a snažil se zvuky připsat své představivosti nebo naší kočce, která hledala pohodlný nocleh. Pak jsem si všiml, že dveře pokoje jsou zavřeny stejně, jako když jsem usínal.

Možná mě přišla zkontrolovat máma a kočka se vplížila dovnitř.

Ano, to muselo být ono. Otočil jsem se tváří ke zdi a zavřel jsem oči v marné naději, že se mi podaří znovu usnout. Jak jsem sebou otáčel, šustění vespod zmizelo. Nejspíš jsem kočku vyrušil ze spánku, ale rychle jsem si uvědomil, že návštěva na dolní palandě je mnohem podivnější a děsivější než kočka snažící se usnout.

Jako by si byl návštěvník vědom mé bdělosti, začal sebou divoce házet jako dítě při záchvatu. Slyšel jsem, jak se povlečení zuřivě přetáčí. Pak se mě zmocnil strach. Ne jako pocit stísněnosti před usnutím – byla to divoká hrůza. Srdce mi bušilo jako o závod a oči těkaly po místnosti, snažíce se zachytit něco v téměř neproniknutelné temnotě.

Vydal jsem vzlyk.

Jako většina kluků jsem instinktivně zavolal mámu. Uslyšel jsem, jak na druhé straně domu cosi zarachotilo, ale když jsem vydechl s úlevou, že mi rodiče přinášejí spásu, začala se postel otřásat a narážet do zdi, jako by se jí zmocnilo zemětřesení, a neznámá síla jako by se snažila roztrhat povlečení pode mnou. Nemohl jsem seskočit dolů do bezpečí, protože jsem se bál, že mě ta věc dole popadne a odvleče do tmy, a tak jsem zůstal na horní palandě a prsty svíral deku jako ochranu. Čekal jsem věčnost.

Dveře se díky bohu konečně rozrazily a já ležel zalitý světlem, zatímco dolní palanda, místo odpočinku mého nezvaného návštěvníka, byla klidná a prázdná.

Plakal jsem a máma mě utěšovala. Slzy strachu, následované pocitem úlevy, se řinuly po mém obličeji. Ani po vší té hrůze a úlevě jsem jí ale neřekl, co mě tak vyvedlo z míry. Nedokázal jsem to vysvětlit, ale připadalo mi, že ať už věc na dolní palandě byla cokoliv, vrátí se, pokud se o ní jen slabikou zmíním. Nevím, zda byla má obava oprávněná, ale jako dítě jsem cítil, že ta neviděná zloba stále čeká a naslouchá někde blízko.

Máma si lehla na prázdnou palandu a slíbila, že tam zůstane až do rána. Má úzkost nakonec odezněla, přemohla mě únava a já znovu usnul, ale byl jsem stále neklidný a několikrát se probudil za zvuku šustění povlečení.

Vzpomínám si, že jsem následujícího dne chtěl být kdekoliv jinde než v tom úzkém, dusivém pokoji. Byla sobota a já si hrál venku s kamarády. Přestože náš dům nebyl kdovíjak prostorný, měli jsme vzadu dlouhou svažující se zahradu. Často jsme si tam hráli, většina zahrady byla zarostlá a my se mohli schovávat v keřích, šplhat po vypínajících se stromech a představovat si, že podnikáme dobrodružné výpravy do vzdálených zemí.

Jakkoliv to bylo zábavné, mé oči čas od času zabloudily k malému oknu – obyčejnému, nenápadnému a nevinně vyhlížejícímu. Pro mě ale představovalo průhled do podivné a chladné jámy děsu. Ani venku v trávě obklopenému úsměvy kamarádů se mi nepodařilo zahnat děsivý pocit, který se mi sunul po zádech, až mi vstávaly chlupy. Pocit, že něco v pokoji, dychtící nenávistnou touhou, mě pozoruje při hře a čeká, až budu v noci sám.

Možná vám to připadá zvláštní, ale když mě rodiče večer vykázali do onoho pokoje, nic jsem neřekl. Nenamítal jsem, ani jsem si nevymyslel výmluvu, proč tam nemůžu spát. Zkrátka jsem rozmrzele vkročil do pokoje, vyšplhal na horní palandu a čekal. Jako dospělý bych se bez okolků svěřil se svým zážitkem, ale v tom věku mi přišlo šílené mluvit o něčem, co nemůžu dokázat. Lhal bych ale, kdybych řekl, že tohle byl prvořadý důvod: Pořád jsem měl pocit, že by ta věc zuřila, kdybych o ní jen promluvil.

Je podivné, jak určitá slova zůstávají ukryta před vaší myslí bez ohledu na to, jak všední jsou. Když jsem té noci ležel vyděšený o samotě ve tmě, došel jsem k jednomu takovému slovu. Všiml jsem si, že v místnosti došlo k jakési zkažené změně: vzduch zhoustl, jako by jej něco rozrazilo. Jak jsem pod sebou zaslechl šustění povlečení, zvýšil se mi tep, protože jsem věděl, že se něco opět převaluje na dolní palandě. Slovo, které jsem dávno předtím vytěsnil, mi vyskočilo v mysli zbavené veškerých pout a lapalo po vzduchu, jak se zarývalo do mého vědomí.

„Duch.“

Jakmile mě přepadla ta myšlenka, všiml jsem si, že se můj nezvaný host přestal pohybovat. Povlečení leželo na palandě tiše a nehnutě a pohyb nahradilo něco mnohem zlověstnějšího: pomalý, přerývaný dech, který vydávala ta věc dole. Představoval jsem si, jak se jí s každým dalším odporným, sípavým a děsivým nádechem a výdechem plní a vyprazdňuje hruď. Zachvěl jsem se a zadoufal, že ta věc ihned odejde.

Dům byl, stejně jako předchozí noc, zahalen pláštěm temnoty. Všude bylo ticho až na zvrácené dýchání mého dosud neviděného návštěvníka. Ležel jsem v hrůze. Chtěl jsem, aby ta věc odešla a dala mi pokoj.

Co vlastně chtěla?

Pak se stalo něco děsivého – pohnula se. Pohnula se jinak než předtím. Když sebou házela na dolní palandě, připadalo mi to bezúčelné a téměř zvířecí. Tentokrát to ale byl pohyb vědomý, účelný a zištný. Věc, která tam ve tmě ležela, věc, která s odhodláním děsila malého kluka, se potichu a nonšalantně posadila. Její pracný a nelidský dech zesílil, jak ji od mého těla nyní dělila jen matrace a pár dřevěných lišt.

Ležel jsem tam, oči zalité slzami. Strach, který slova nedokáží dostatečně dobře popsat, pulsoval mými žilami. Domníval jsem se, že můj děs nemůže být větší, ale mýlil jsem se. Představil jsem si, jak asi ta věc vypadá, jak se pode mnou vyklání a čeká na nejmenší náznak, že jsem vzhůru. Pak se mé představy staly děsivou skutečností. Věc se začala dotýkat dřevěných lišt, na kterých spočívala má matrace. Vypadalo to, že je pozorně ohmatává tím, co mohly být prsty a ruce.

Pak velkou silou vztekle dloubla mezi dvě lišty do matrace. I skrz vycpávky to bylo cítit, jako by někdo vrazil prsty přímo do mého boku. Vydal jsem výkřik a ta sípající, třesoucí se a pohybující se věc na dolní palandě odpověděla násilným kymácením postele jako noc předtím. Na mou přikrývku dopadly vločky barvy ze zdi, jak se o ni tam a zpátky třel rám postele.

Znovu jsem byl zalit světlem, ve kterém stála máma, milující a starostlivá jako vždy, a objetím a vlídnými slovy nakonec utišila můj záchvat. Pochopitelně se mě zeptala, co se děje, ale já to nemohl říct, neodvážil jsem se. Pořád jsem opakoval jedno slovo: „sen“.

Tento sled událostí se opakoval týdny, ne-li měsíce. Noc za nocí jsem se budil zvukem šustícího povlečení. Pokaždé jsem vykřikl, abych tomu stvoření nedal dostatek času, aby do mě mohlo vrážet prsty a pást se na mně. S každým výkřikem se postel začala otřásat a zastavila se až s příchodem mámy, která strávila zbytek noci na dolní palandě, nejspíš nevědoma si zlé síly, která každou noc mučila jejího syna.

Během té doby jsem několikrát předstíral nemoc a vymyslel si několik nepříliš přesvědčivých výmluv, abych mohl spát u rodičů, ale většinou jsem byl odsouzen k samotě po několik prvních hodin každé noci strávené na tom místě. V místnosti, kam nedosahovalo světlo zvenčí. O samotě s tou věcí.

Časem znecitlivíte téměř vůči všemu, jakkoliv je to strašlivé. Došel jsem k tomu, že z jakéhosi důvodu mi ta věc nemůže ublížit, když je nablízku máma. O mém otci to jistě platilo taktéž, ale přestože mě měl rád, bylo téměř nemožné jej probudit.

Po několika měsících jsem si na svého nočního návštěvníka zvykl. Nepovažujte to za projev přátelství – nemohl jsem tu věc vystát. Pořád jsem se jí bál a téměř jsem dokázal vycítit její touhy a osobnost, pokud se tomu tak dá říkat: naplněnou zvrácenou nenávistí a přesto ze všeho nejvíce toužící po mně.

Mé největší obavy se naplnily v zimě. Dny se zkrátily a delší noci poskytovaly té stvůře více příležitostí. Pro mou rodinu to byla náročná doba. Stav babičky, hodné a laskavé ženy, se po dědově smrti zhoršil. Máma se snažila, co mohla, aby babička neztrácela kontakt s ostatními, ale stařecká demence je krutá a zhoršující se choroba, která člověka den za dnem okrádá o vzpomínky. Brzy nepoznávala nikoho z nás a bylo jasné, že ji musíme přestěhovat do domova s pečovatelskou službou.

Než k tomu došlo, prožila babička několik náročných nocí a máma se rozhodla přespávat u ní. Přestože jsem měl babičku rád a cítil lítost nad jejím stavem, dodnes lituju, že mé první myšlenky nepatřily jí, ale tomu, co by můj noční návštěvník mohl udělat, kdyby se dozvěděl o tom, že je máma pryč. Její přítomnost bylo to jediné, o čem jsem byl přesvědčen, že mě drží z hrůzyplného dosahu té věci.

Toho dne jsem přiběhl domů ze školy a v okamžiku ze spodní palandy sundal povlečení a matraci, odstranil lišty a postavil do rámu postele starý stůl, komodu a několik židlí, které jsme dříve měli schované s postelí. Tátovi jsem řekl, že si „stavím kancelář“, což mu přišlo milé, ale já nehodlal riskovat, že té věci poskytnu jediný další nocleh.

Když padla tma, ležel jsem tam s vědomím, že je máma pryč. Nevěděl jsem, co dělat. Jediné, co mě napadlo, bylo vplížit se do její šperkovnice a půjčit si malý rodinný kříž, který jsem tam jednou zahlédl. Má rodina nebyla zrovna věřící, ale v tom věku jsem stále věřil v boha a doufal, že mě bude chránit. Přestože jsem byl plný strachu a nervozity, s křížem v ruce pod polštářem jsem se konečně pohroužil ve spánek. Doufal jsem, že se ráno probudím bez vyrušení. Naneštěstí byla tahle noc nejstrašnější ze všech.

Pomalu jsem se probudil. Místnost byla zahalena do tmy. Když se mé oči přizpůsobily, viděl jsem okno, stůl, zdi, hračky na polici a… Dodnes se při té vzpomínce třesu. Neslyšel jsem žádné zvuky. Žádné šustění povlečení. Žádný pohyb. Místnost vypadala bez života. A přesto nebyla prázdná.

Noční návštěvník, nevítaný, sípající a naplněný nenávistí, který mě noc za nocí děsil, nebyl na spodní palandě. Byl v mé posteli. Otevřel jsem ústa, abych zakřičel, ale nemohl jsem. Čirá hrůza mi vzala hlas. Ležel jsem bez pohnutí. Pokud jsem nemohl křičet, nehodlal jsem dát najevo, že jsem vzhůru.

Zatím jsem ho nespatřil, pouze jsem ho cítil. Zakrývala ho má přikrývka. Viděl jsem jeho obrysy, cítil jeho přítomnost, ale neodvážil jsem se na něj podívat. Jeho váha spočívala na mém těle. Nikdy na ten pocit nezapomenu. Pokud řeknu, že jsem takto strávil hodiny, nebudu přehánět. Ležel jsem tam bez pohnutí, v temnotě, vyděšený.

V létě by už tou dobou bylo světlo, ale sevření zimy je dlouhé a nepolevující a já věděl, že do úsvitu zbývají celé hodiny: do úsvitu, po kterém jsem tolik toužil. Byl jsem od přírody nesmělý, ale dospěl jsem do okamžiku, kdy jsem už nemohl déle čekat a přežívat pod tím zvráceným stvořením.

Strach vás někdy unaví, otupí a připraví vás o vaše vlastnosti. Musel jsem se dostat z té postele. Pak jsem si vzpomněl – kříž! Má ruka stále spočívala pod polštářem, ale byla prázdná. Pomalu jsem pohnul zápěstím, abych jej našel, a snažil se nevydat žádný zvuk, ale nebyl tam. Buď jsem jej shodil z postele, nebo – neodvažoval jsem se na to ani pomyslet, mi byl uzmut.

Bez krucifixu jsem přišel o všechnu naději. I v tak nízkém věku člověk dobře ví, co je to smrt, a já se jí neuvěřitelně děsil. Věděl jsem, že v té posteli zemřu, pokud v ní budu ležet, spát, nic nedělat. Musel jsem odejít z pokoje, ale jak? Seskočit z postele a doufat, že to stihnu ke dveřím? Co když je rychlejší než já? Nebo pomalu vyklouznout z horní palandy, doufaje, že nevzbudím svého strašlivého společníka?

Když jsem si uvědomil, že sebou neházel, zatímco jsem hledal kříž, začaly mě napadat nejpodivnější myšlenky.

Co když spí?

Od chvíle, kdy jsem se probudil, ta věc ani příliš nedýchala. Možná odpočívala v radosti, že mě konečně dostala. Že jsem konečně v jejím sevření. Nebo si se mnou možná pohrávala, koneckonců to dělala po bezpočet nocí, a teď mě držela přitisklého k matraci bez matky, která by mě mohla chránit. Možná jen vyčkávala, šetříc si své vítězství až do poslední chvíle. Jako divoké zvíře pasoucí se na kořisti.

Zkusil jsem se nadechnout tak zlehka, jak to jen šlo, a sebrat odvahy, kolik bylo možné. Pomalu jsem natáhl pravou ruku k přikrývce a začal ji od sebe odstrkovat. Co jsem pod ní nalezl, mi téměř způsobilo zástavu srdce. Neviděl jsem to, ale jak jsem odhrnoval deku, drhla o něco. Něco hladkého a studeného. Něco, co musela nepochybně být vychrtlá ruka.

V hrůze jsem zadržel dech. Byl jsem si jistý, že ví, že jsem vzhůru.

Nic.

Nepohnulo se to. Bylo to jako mrtvé. Po chvíli jsem sjel rukou dále pod deku a ucítil vyzáblé, špatně tvarované předloktí. Má sebedůvěra a téměř zvrácená zvědavost rostly, jak jsem se sunul dál k nepoměrně objemnějšímu nadloktí. Paže ležela napřažená přes mou hruď a ruka spočívala na mém levém rameni, jako by mě ta věc popadla ve spánku. Došlo mi, že musím tou vyzáblou končetinou pohnout, pokud mám uniknout z jejího sevření.

Z nějakého důvodu mě dotek otrhaného oblečení na rameni tohoto nočního vetřelce zastavil v mém záměru. V hrudi i žaludku se mi znovu usadil strach, když jsem zhnuseně cukl rukou poté, co jsem nahmatal mastný, nepravidelný vlasový porost.

Nedokázal jsem se dotknout obličeje, ale dodnes myslím na to, jaký asi musel být.

Dobrý bože, pohnulo se to.

Pohnulo se to. Mírně, ale jeho sevření mého ramene zesílilo. Slzy se nedostavovaly, ale bože, jak se mi chtělo plakat! Jak se jeho ruka a paže znovu sevřely, má pravá noha sjela po chladné zdi, u které postel stála. Ze všeho, co se mi v tom pokoji přihodilo, bylo tohle to nejpodivnější. Všiml jsem si, že věc, která mě svírala a užívala si pobyt v dětské posteli, na mně nespočívala zcela. Vylézala přímo ze zdi jako pavouk lezoucí z hnízda.

V tom okamžiku se její sevření změnilo z pomalého utahování v náhlé zmáčknutí. Zatáhla a chňapla po mých šatech ve strachu, že příležitost brzy pomine. Vzpíral jsem se, ale bezmasá paže pro mě byla příliš silná. Hlava se zvedla a svíjela se pod přikrývkou. Došlo mi, že se mě snaží zatáhnout do zdi! Bojoval jsem o holý život, plakal jsem a tehdy se mi vrátil hlas. Křičel jsem, ale nikdo nepřicházel.

Pak jsem si uvědomil, proč ta věc tak náhle udeřila, proč se mě musela zmocnit právě teď. Oknem, které zvenku představovalo zlou vůli, pronikala naděje: první paprsky slunce. Zápasil jsem, věděl jsem, že pokud vytrvám, odejde. Jak jsem bojoval o život, vetřelec se posunul a pomalu se začal sápat na mou hruď s hlavou lezoucí z pod přikrývky. Sípal, kašlal a chroptěl. Nepamatuju si, jaké rysy ten obličej měl, jen si vybavuju dech, zkažený a chladný jako led.

Když se slunce vydrápalo nad obzor, zalilo se to temné, dusivé místo hrůzy denním světlem.

Omdlel jsem, zatímco mě vyzáblé prsty svíraly kolem krku a snažily se ze mě vymačkat holý život.

Probudil mě táta, když mi nabízel snídani. Zázračný výjev! Prožil jsem nejstrašnější okamžik svého dosavadního života. Svou postel jsem posunul od zdi a postavil mezi ně nábytek. Byl jsem přesvědčen, že to té stvůře zabrání dosáhnout na postel, že mě neodvleče.

Uběhly týdny. Jedné chladné, mrazivé noci jsem se probudil za hluku, který způsobovalo divoké chvění nábytku stojícího na původním místě postele. Vmžiku hluk ustal. Ležel jsem tam a byl si jistý, že slyším vzdálené sípání přicházející ze zdi, pomalu se vytrácející.

Nikdy jsem svůj příběh nikomu nepověděl. Dodnes se budím zalitý chladným potem při zvuku šustění povlečení nebo sípání vyvolaným nachlazením. Nikdy nespím u zdi. Nazvěte to třeba pověrčivostí. Nemůžu vyloučit obyčejná vysvětlení jako spánkovou paralýzu, halucinace nebo příliš bujnou fantazii, jedno ale říct můžu: Dalšího roku jsem dostal větší pokoj na druhé straně domu a moji rodiče se nastěhovali do toho podivně dusivého, podlouhlého pokoje. Tvrdili, že nepotřebují velkou ložnici, jen místnost pro postel a pár věcí.

Vydrželi deset dnů. Jedenáctého jsme se stěhovali.