Opravdu pravdoláskaři „pohrdají vlastním národem“?

Hned ze začátku se musím vyznat ze smrtelného hříchu: Jsem pravdoláskař, respektive nejspíš naplňuji definici onoho půvabného pojmu, který jsem si nevymyslel, ale který moji názoroví oponenti používají dnes a denně.

Včera mě pobavil facebookový příspěvek Jiřího Ovčáčka, který jsem zahlédl u jednoho ze svých zlotřilých lumpenkavárenských soudruhů. Po ověření, zda se nejedná o fejk (člověk, respektive Samková nikdy neví), můžu s klidem sepsat tento článek, neboť prezidentský mluvčí daný citát opravdu vypustil do éteru a nejspíš ho i myslel vážně.

Pomineme-li Ovčáčkovu úsměvnou definici extremisty (lidé hlásající nezaujatost, požadující pomoc potřebným a protestující proti hlavě státu, která svým buranstvím škodí české státnosti, jsou opravdu na pár ran pendrekem), zaujalo mě zoufalé pronárodní pojetí tohoto veskrze humorného příspěvku.

Podle Jiřího Ovčáčka „extremisté“ (snad nikoho neurazí, pokud tento pojem ztotožním se starým dobrým „pravdoláskařem“) pohrdají vlastním národem, pohrdají životy občanů Česka. Dovolil bych si toto tvrzení opravit: Člověk, který má všech pět pohromadě, nemůže pohrdat národem, protože národ představuje komplexní skupinu, navíc obtížně definovatelnou. Čím ale pohrdat může, je lidská hloupost, lež, šíření hysterie a primitivismus. Co se týče životů těch, kteří se v takovém nánosu s potěšením pohybují a šíří jej dále, tak tady není na místě pohrdání, ale spíš lítost.

Jako člověk, který je o věcech zvyklý uvažovat a kriticky je hodnotit, nemůžu prostě přijmout Ovčáčkovo stavění se do pozice ochránce národa. Už jen z toho důvodu, že jeho názoroví oponenti daleko více naplňují definici toho, o čem bych chtěl v následujících odstavcích mluvit – o vlastenectví.

Je třeba důrazně rozlišovat mezi „láskou k vlasti“ (což je vlastně překlad slova „patriotismus“) a „láskou k národu“ (který je víceméně naplněním pojmu „nacionalismus“). Vlastenec je člověk, který miluje svoji zemi. Záleží mu na její prosperitě a na tom, aby produkovala konkurenceschopné, pracovité, demokraticky smýšlející jedince. Zároveň je opatrný při používání pojmů jako „národ“ a „nepřítel“. Domnívám se, že daleko větším nebezpečím než uprchlíci z islámských zemí – kterýžto problém rozhodně není jednoduché řešit a pochopitelně s sebou přináší určitá nebezpečí – jsou pro Česko neznalost, nevzdělanost, plané vlastenčení, primitivismus a šovinismus. Úkolem každého vlastence by mělo být proti těmto projevům lidské nízkosti bojovat, ne je podporovat.

Naplněním vlastenectví není účast na Okamurově protiuprchlické demonstraci. Vlastenectví není Bartošův Tábor lidu a členství v Tyršových praporech domobrany (Miroslav Tyrš rotuje v hrobě). Vlastenectví není mávání vlajkami (je zvláštní pozorovat, kolik „vlastenců“ není ani schopno pověsit státní vlajku správně) na protest proti Evropské unii. Vlastenectví není bouchání se do hrudi, protože jsem se náhodou a bez vlastního přičinění někde narodil.

Vlastenectví je, když si člověk je vědom skutečných neduhů, které jeho zemi svírají, a aktivně proti nim bojuje. Vlastenectví je, když člověk pracuje na tom, aby se lidem v tom kousku světa, který s ním sdílejí, žilo o něco lépe. Vlastenectví je výchova k demokracii, ke vzdělanosti a mravnosti, k úctě a zdravé sebeúctě, ke spolupráci a k míru.

Vlastencem je pro mě díky své celoživotní práci a zásluhy o demokracii daleko více „humanitární bombometčík“ Havel než křikloun Konvička. Vlastencem je pro mě daleko více kdejaký pisálek z HateFree než Franta od vedlejšího stolu v hospodě, co nenávidí ty „černé svině“. Vlastencem je pro mě daleko více každý člen Amnesty International než Bartošovo šovinistické a paranoidní panoptikum.

Pojem „národ“ tak, jak si jej přivlastnil Jiří Ovčáček, přímo odporuje tomu, co obsahuje i ta nejobecnější a nejširší definice. Národ naštěstí není skupina lidí určitého postoje, kterou se hradní politika ohání. Z takového důvodu nemůže pravdoláskař národ nenávidět a pohrdat jím. Může pouze pohrdat názory a činy lidí, jako je Jiří Ovčáček.

Z mého okna dnes vlaje alespoň malá česká vlajka. Je státní svátek, Den boje studentů za svobodu a demokracii. Vyvěsil jsem ji, protože mi záleží na ideálech 17. listopadu 1939 a 1989, i když tím riskuju, že to sousedi budu považovat za projev sympatií k protiimigračnímu hnutí. Pal to čert, rizika je třeba podstupovat.

Závěrem bych chtěl připojit několik citátů, které jsou spojeny s osobností, jíž se čeští rádobyvlastenci rádi ohánějí, ale pokud jde o naplnění oněch slov, zoufale pokulhávají:

„Humanita nevylučuje ani neoslabuje lásku k národu; mohu, ba musím milovat národ svůj pozitivně, ale nemusím proto nenávidět národy jiné. Pravá láska se nedokazuje nenávistí, nýbrž jen láskou.“

„Humanita, láska nejen k sousedům, nýbrž k člověčenstvu – jak si máme to lidstvo představit konkrétně? […] Lidskost není v tom, že horujeme o celém lidstvu, nýbrž v tom, že jednáme lidsky. Žádám-li od politiky, aby sloužila člověčenstvu, neříkám tím, aby nebyla národní, ale aby byla spravedlivá a slušná. To je všecko.“

„Ani jako jedinci, ani jako národy nejsme tu jen proto, abychom naplňovali své účely sobecké. Národ, který by žil jen pro sebe, byl by stejně ubohý jako člověk, který by žil jen pro sebe. Bez víry v ideje a ideály je život jedinců i národů jenom živořením.“ (Tomáš Garrigue Masaryk, citováno podle blog.vlastenci.cz)

Nakonec bych jen poprosil čtenáře o pochopení. Článek je v přesném opaku k mainstreamovému názorovému proudu na blog.iDNES.cz. Nepsal jsem jej proto, aby se mnou někdo souhlasil (i když něco takového samozřejmě vždycky potěší). Pokud bych chtěl psát kvůli souhlasu davu, psal bych někam na HateFree. Máte-li potřebu odplivnout si v diskuzi, učiňte tak, nepočítejte ale příliš s tím, že na to budu reagovat. Není to moje povinnost.