Metrix Steel a ti druzí aneb Neschopností ke slávě a penězům

Už několik měsíců vzbuzuje značnou pozornost pravidelných návštěvníků YouTube.com podivný zjev vystupující pod jménem Metrix Steel – jedenadvacetiletý mladík původem z Hroznové Lhoty, který se po franklinovsku prezentuje jako rapper, tanečník electric boogie a breakdance, beatboxér a parkourista, přičemž ale jeho výkony v uvedených oblastech vzbuzují přinejmenším kontroverzní reakce.

Metrix SteelGoogle+

Metrix na sebe upozornil v létě roku 2012, kdy natočil a zveřejnil videoklip „Hroznová Lhota“. Toto amatérské video, ve kterém v rámci žánru dost neobvykle vzdává hold své domovské vesnici, vyvolalo menší pozdvižení, a Metrix se stal tak trochu terčem posměchu. Navzdory pomluvám vyprodukoval několik dalších klipů a dokonce o sobě natočil i „dokument“, ve kterém předvádí i své další záliby – pokusy o breakdance, beatbox nebo přeskakování laviček.

Náhodného diváka vyvedou z míry jak zoufalé dovednosti v čemkoliv, s čím se Metrix zrovna vytasí, tak Metrixova mentální úroveň, která se stala předmětem mnoha debat. Z Metrixova vystupování nabude člověk dojmu, že mu chybí schopnost reálně zhodnotit své vlastní dovednosti a stejně tak si uvědomit, že jeho výstřelky postrádají kladnou odezvu a je vlastně jen pro smích. Metrixovi „hateři“ a „fanoušci“ jsou totiž vlastně jedna parta – rozdíl spočívá snad jen v tom, že zatímco ti první jeho práci zcela otevřeně shazují, druzí mu z recese chodí nadšeně tleskat na vystoupení a užívají si jeho pokusy o rap, beatbox či cokoliv jiného.

Při sledování Metrixových videí se nejednomu divákovi vybaví chuťovky jako dnes již legendární Laco Majster slova, který své pokusy o rýmování prokládal pekelnými tanečními kreacemi, nebo čtveřice mladých gangsterů MC7 z Jemnice, která si ušila z ostudy kabát klipem „Borci na druhou“. Ze srovnání s takovými veličinami vychází Metrix Steel poměrně slušně, nicméně nepotřebuju být kovaný v žánru na to, abych jeho dílo označil za nepovedenou amatéřinu. Upřímně míněnou, s nějakým úsilím vyvinutou a určitě i s láskou dělanou, ale pořád zoufale nepovedenou amatéřinou (zvlášť když člověk vezme v potaz Metrixovo stále se zvyšující sebevědomí, se kterým hovoří o své kariéře a plánech do budoucna).

Abych předešel nedorozumění – nejde mi o to shazovat práci kluka, který si není schopný uvědomit, že je za šaška i před „fanoušky“ (nebo to ví, ale je mu to jedno – pak ale klobouk dolů). Od nadšence takového formátu a s tak omezenými možnostmi se ani nedají čekat výkony na kdovíjaké úrovni. K zamyšlení je ale spíš skutečnost, že se Metrix stal velmi populární figurkou, kterou si do svých Questions pozval Wich, figurkou, která vystupuje v klubech a dokonce i dává rozhovory rádiím.

Když odběhnu od Metrixe a vrátím se o desítky let zpět, lidé se obvykle kulturně vyžívali tím, že sledovali jiné lidi, kteří něco uměli – herce, muzikanty, cirkusáky. S příchodem filmu a televize se tato zábava stala daleko masovější, ale pořád se dalo říct, že lidi na plátně nebo v bedně bavili ostatní tím, co uměli. Za určitý zlom v tomto způsobu zábavy by se dal považovat příchod fenoménu reality show na televizní obrazovky. Lidé už nesledovali výstupy vybraných zpěváků, bavičů a herců, ale začali se zajímat o průměrné a podprůměrné lidi předvádějící se na obrazovce.

Každý si jistě vzpomene na skvadru kreatur, která obsadila vilu VyVolených na TV Prima a se kterou veřejnost v letech 2005-06 prožívala všechny radosti a strasti. Fenomén adorace průměrných a nijak zvlášť talentovaných lidí se dočkal propojení se zbožňováním lidí relativně schopných, když se v Česku poprvé vysílala SuperStar a diváci měli první možnost zhlédnout Hvězdnou pěchotu. Vítězkou soutěže o nejhoršího zpěváka se tehdy stala Anna „Dajdou“ Gleisnerová díky neuvěřitelně špatné interpretaci písničky „Thank You“ od Dido. A nová éra zábavy byla odstartována.

Televizní stanice jako by pochopily, že mohou diváky přitáhnout k obrazovkám nejen tím, že jim nabídnou určitou kvalitu, ale taky tím, že se záměrně vytasí s něčím, co je trapné, ubohé a nekvalitní. TV Nova a Prima jsou komerční televize, jejich jednání je třeba chápat jako snahu o maximalizaci zisku. Lidi to totiž baví. Že se ale někdy televizní stanice vydají takovou cestou k zaujetí diváka, o tom se nezdálo komunistickým cenzorům ani v těch nejdivočejších snech.

Na podobné vlně se nesou vcelku populární věštecké relace, které zpříjemňují noční hodiny divákům trpícím nespavostí a televizním masochistům. Kreace lidí jako Vlastíka Plamínka nebo cikánské věštkyně Jolandy ukazují, že nemusíte umět vůbec nic. Stačí jen být dostatečně bizarním zjevem, vyvolat masové pobavení (ideálně ve spojení s internetem – proč příslušné TV stanice nezasáhly proti porušování svých práv a nevynutily si odstranění „svých“ videí z YouTube?) a stát se tak nepostradatelným pro marketing.

Libování si v neumětelství a bizarních uměleckých výkonech není samo o sobě žádnou novinkou – například americké publikum ve 40. letech děsila a zároveň bavila Florence Foster Jenkins, která se proslavila příšernými interpretacemi děl klasiků vážné hudby. Nikdy ale neexistoval tak promyšlený byznys těžící z lidské nesoudnosti nebo záměrně předváděné neschopnosti.

Metrix Steel je jen vstupním materiálem pro stroj řízený majiteli diskoték a rádií. Co přijde příště, se dá celkem snadno odhadnout: Matrix to zkusí rozbalit ve velkém, tipuju to na nejbližší sezónu Česko-Slovensko má talent. Než ho trio Bílá – Habera – doplňtesitřetíhoporotce pošle tam, kam slunce nesvítí, stihne na něm Prima vydělat nějaký ten chechták prodejem reklamy. Rozdá ještě pár rozhovorů pro komerční média, pozvou si ho na Óčko, hodí feat s někým z branže a pak se vyždímaný a nezajímavý ztratí kdesi ve Hroznové Lhotě, aby si na něj vzpomnělo jen pár nejvěrnějších „fanoušků“, a recesisti na YouTube si z nostalgie možná pustí jeho pokus o parkour.

Existence něčeho jako Hvězdná pěchota nebo Volejte věštce je jevem vypovídajícím o naprosté ztrátě jakékoliv cti, soudnosti a smyslu pro nějakou úroveň komerčních médií. Ve snaze o maximalizaci zisku jsou média schopna vytasit se s čímkoliv, pokud to přitáhne diváky k obrazovce (a koneckonců i já jsem se rozhodl psát primárně o Metrixovi v naději, že si tenhle článek aspoň někdo přečte). Takhle nějak to vypadá, když necháte působit ničím neomezenou neviditelnou ruku trhu ve sféře, kde je její působení přinejmenším diskutabilní.

Nabízí se také otázka, jak dlouho něco takového může fungovat a jak bude vypadat televizní zábava za nějakých dvacet nebo třicet let. Fungovat to bude tak dlouho, dokud to někdo bude konzumovat – v tom případě se dotyční budovatelé kulturní sféry nemusejí příliš obávat – už jen z toho důvodu, že televize se zčásti podílí na tvorbě vkusu a vysíláním takového druhu zábavy si zároveň vychovává i nové publikum. Co se týče podoby budoucí zábavy, není pro mě těžké představit si například reality show odehrávající se v kabinkách veřejných záchodů, kde si lidé povídají o svých každodenních starostech při konání velké potřeby (všechny vulgarismy budou samozřejmě vypípány – lidé mají velice citlivá ouška, zvlášť když se to celé odehrává na hajzlu), nebo pořad Ukaž se nám vožralej, kam budou lidé zasílat svá videa natočená v opilosti ve snaze pobavit ostatní.

Myslím, že by se to mohlo líbit.