Pizza nebo regionální zvrhlost?

Pokud od jídelního lístku s nabídkou pizzy očekáváte klasiky jako Margherita, Quattro formaggi nebo Capricciosa, můžete se snadno přepočítat. Někteří regionální rozvozci totiž přicházejí s variacemi jako Baníček, Tři čuníci nebo Papej.

Wikipedia

Nehodlám si hrát na znalce italské gastronomie. Vařit neumím. Nechodím do luxusních restaurací a vidličku většinou držím s hroty natočenými nahoru. Jím nekulturně, často u počítače nebo ve stoje. A občas si do zakouřené hospody objednám pizzu. Po takovém výčtu stravovacích návyků se může zdát, že jakákoliv kritika na adresu českých pizzerií a rozvozců zní z mé strany jako stěžování si fandy Zdeňka Trošky, že jeho filmy neobsahují propracovanou psychologii postav. Přesto tak nějak cítím potřebu sepsat tenhle hlod – jde mi totiž o principy, ne o to, aby mi do hospody dováželi originál neapolskou pizzu s lahví červeného a stříbrným příborem.

Česko je mezi kritiky považováno za zemi náhražek. Pořad Babicovy dobroty je nechvalně proslulým důkazem tohoto tvrzení – ostatně hlášky „Klementa Gottwalda české kuchyně“, jak Jirku Babicu kdosi trefně označil, hovoří za své: „Když tam dáte čedár, budete to mít spíš mexický, když tam dáte ajdam, budete to mít spíš český.“ Nejsem si jistý, zda je Česko v tomto opravdu specifické, a nutno podotknout, že nebýt vzájemného gastronomického i kulturního ovlivňování, spousta národních kuchyní by byla mnohem chudší. Jenže ládovat špagety s kečupem a eidamem, něco takového by soudný Ital nejspíš v životě neudělal.

Pokud se přenesete přes to, že od českých pizzerií nemůžete čekat pizzu takovou, jakou by vám ji udělali v Itálii (nehledě na to, že některým Čechům dokonce italská pizza nechutná a preferují místní), a že se místo mozzarelly budete muset spokojit s eidamem, máte před sebou další místní specifikum: jídelní lístky. Majitelé pizzerií si s jídelním lístkem hlavu často nelámou.

Italština, ač je považována za poměrně jednoduchý jazyk k naučení, je záludná v tom, že pokud ji nemáte v uchu, musíte si ověřit pravopis. Italská jména obsahují zdvojené souhlásky, což pro některé autory jídelních lístků představuje nepřekonatelný problém. Dá se celkem pochopit, pokud někomu vypadne T z „Quattro formaggi“, protože překlep se prostě vloudí, méně pochopitelné už jsou paskvily jako „Quatro stagiony“, se kterými jsem se opravdu setkal. Nevím jak čtenář, ale pokud bych vytvářel jídelní lístek s italskými názvy, u každého bych si ověřil, jak se vůbec píše (takhle jsem to vlastně udělal i při psaní tohohle článku).

Přístup českých majitelů restaurací je v tomto neuvěřitelně neprofesionální – Frantovi, který se chce hlavně najíst, je sice jedno, jestli na jídelním lístku stojí „Margherita“ nebo „Margharitta“, jenže při náhodné italské návštěvě se už ve vzduchu vznáší trapas. Bohužel český trh není uzpůsoben tomu, aby hospodští dělali svou práci pořádně, protože je k tomu nevede žádný tlak. (Jídelní lístky v češtině plné gramatických chyb a nevhodné typografie včetně nechvalně proslulého písma Comic Sans MS by vydaly na samostatný článek.)

Některé pizzerie ovšem volí jinou strategii – podařilo se jim úplně odbourat jakoukoliv spojitost s italskou kuchyní a pizzu podávají jako regionální delikatesu. Nejmenovaná rozvozová firma z Moravskoslezského kraje, jejíž název samotný je velmi „regionální“, se snaží nabízet pizzu pojmenovanou tak, že nic regionálnějšího nemůže existovat snad ani v paralelních vesmírech. Krom toho se mezi názvy vyskytuje i několik položek, které spíš než přání dobré chuti vyvolávají ozvy nepodmíněných reflexů. Pro představu: OSTRAVSKÁ !!!, Baníček, Angličák, Tři čuníci, Pískové doly, Pupíkův kuřecí nářez, Papej, Romadurový gurmán, Ostrava - jih, Bohumín City, Radegast, Vyprošťovák, Radkův tvarůžkový speciál, Zabijačková.

Absolutně netuším, proč je zrovna pizza složená z tomatové omáčky, smetany, trojité porce anglické slaniny, ementálu a česneku pojmenována „Bohumín City“. Stejně tak to, co mají tomatová omáčka, eidam, šunka, kuřecí maso, žampióny a kukuřice co do činění s ostravským jižním obvodem, by mi musel vysvětlit nejspíš sám majitel. Tato firma šikovně těží z moravskoslezského lokálpatriotismu, maloměšťáctví a místní potřeby neustále se stavět vůči Čechám a zejména Praze. Co je ostravské, to je nejlepší, co je z Čech, to nestojí za nic. Každý patriot z Dubiny ví, že Baníček je nejlepší klub na světě, že Ostravar (v lepším případě Radegast) je nejlepší pivo na světě, že místní krátkozobé nářečí je nejlepší a že v Praze si všichni hrajou na chytráky, ale jsou úplně blbí, bo neví, co znamená „rožni“.

Pizzy, které tento rozvozce nabízí, jsou poskládány z ingrediencí víceméně stylem „hoď tam, co tě napadne“. Není to v rozporu s myšlenkou pizzy jako takové, protože na pizzu vlastně můžete dát cokoliv. Jíst se to samozřejmě dá, jenže způsob, jakým zmíněná firma ohýbá celou gastronomii, hraničí s tím, čemu se někdy říká „babicování“. Nebudu určitě daleko od pravdy, když řeknu, že prožitek z jídla z velké části ovlivňuje to, že víte, co jíte a jak se jídlo jmenuje. Pokud budou v Česku vznikat regionální zvrhlosti jako pizza „Pupíkův kuřecí nářez“, těžko se divit tomu, že úspěchy sklízí právě lidi jako Jirka Babica.

Na otázku, proč si takovou pizzu vůbec objednávám, by se dalo odpovědět, že mám hlad a často nemám na výběr (i když pizzu s názvem „Papej“ bych opravdu nepapal). Stejně tak řešit nějakou gastronomickou tradici v zakouřené putyce nemá asi moc smysl. Jenže rozvozci nejezdí se svou pizzou jen do zaplivaných čtyřek a jakkoliv to můžu odbýt tím, že prostě pokrývají poptávku, děsí mě to, jak se tohle bezhlavé ohýbání tradice a pohostinství stává normální kvůli pár chechtákům.