Jazyk je dynamický organismus, který se vyvíjí. To, co včera platilo jako standard, už zítra může být úplně jinak.
Denně se do jazyka dostávají nová slova a tím, jak je jazyk ve styku s jazyky jinými, mění se i jeho gramatická a lexikální struktura. Jako každé změny, i ty ve vývoji jazyka jsou vnímány zpočátku jako výrazný prohřešek, aby se později přijetím a vlivem zvyku staly nedílnou součástí psaného či mluveného projevu. Příčiny zamítavého postoje k novinkám však nemusejí mít výlučně konzervativní důvody – při hlubším zamyšlení je puristům často nutno dát za pravdu, že ne každý nový jev musí být k užitku.
Řada jevů, které češtinu obohacují, je často módní záležitostí. Lidé používají určité výrazové prostředky, protože si to žádají trendy. Takto se některé z nich stávají součástí jazyka proti jeho vnitřní logice. V tomto článku bych se chtěl podívat na dva z takových nešvarů, které spíše než ku prospěchu češtinu kazí.
Prvním z nich je psaní velkých písmen v názvech. Osvojení si pravidel, podle kterých jsou v českých názvech psána velká písmena, není žádná legrace. Učitelé češtiny věnují tomuto tématu hodiny a hodiny práce na základních i středních školách. Přesto se každý Čech i po absolvování tohoto šíleného maratonu setká s jevem, který nelze přiřadit pod žádné z naučených pravidel. Samotná Pravidla českého pravopisu nejsou v tomto směru kdovíjakou výhrou z toho důvodu, že se místy obracejí proti logice češtiny.
Pokud budeme například trvat na tom, že ve vlastním jménu má být první písmeno velké, ztrácí opodstatnění například psaní názvů ulic – proč psát „V Aleji“, když se v názvu nevyskytuje žádné místo, které by se samo o sobě jmenovalo Alej? V takovém případě by stačilo název zapsat jako „V aleji“, jak platilo až do poslední větší reformy českého pravopisu. Stejně tak z tohoto pohledu není důvod psát „U Bílého lva“, když je bílý lev pouze obecným jménem. Problém „názvů v názvech“ vede Čechy často k rezignaci na normy a názvy se objevují v různých podobách – „U Bílého lva“, „U bílého lva“ i „U Bílého Lva“.
Jiné jazyky používají pro psaní velkých písmen různá pravidla, například Poláci píší v názvech institucí téměř všechna první písmena velká („Społeczna Akademia Nauk w Krakowie“). Podobně je na tom i angličtina, která má díky celosvětovému rozšíření ze všech jazyků daleko největší vliv na jazyky ostatní.
Anglická pravidla jsou oproti českým daleko jednodušší – v názvech a nadpisech je většinou psáno velkým písmenem každé slovo kromě členů a krátkých předložek – ale i ty je možno psát velkými písmeny. Správně je tedy jak The Adventures of Huckleberry Finn, tak The Adventures Of Huckleberry Finn.
Anglický způsob psaní názvů v současné době proniká do jazyků, které používají jiné způsoby. Zčásti je to dáno snahou jít s trendy a napodobovat anglický styl, zčásti rezignací na vlastní zdánlivě chaotická pravidla. Tento jev je dobře patrný například na YouTube, kdy autoři českých videí přizpůsobují svůj styl anglickému. Z YouTuberů nebo interpretů, kteří tento styl aplikují, můžeme jmenovat třeba Viral Brothers se sérií Debilní Kecy, horrorcoreového rappera Řezníka, Martina Rotu s jeho Naprosto Retardovanýma Vědeckým Kladivemnebo CaryMaryFucka, který světu zprostředkovává nejšílenější scény z věšteckých a zábavných pořadů z nočního vysílání („Sexy Výhra – Soutěživé Rybičky Volají Marným KvízČubinám“).
Tento trend ani zdaleka nezasahuje pouze názvy videí na YouTube, ale promítá se například do názvů restaurací nebo politických subjektů – Strana Práv Občanů nebo Svoboda a Přímá Demokracie (jejíž název bývá psán různě a která vyvolává otázku, proč si populista Okamura, hájící „české národní zájmy“, nedokáže ujasnit, jak vytvořit název hnutí podle Pravidel českého pravopisu).
Tento způsob psaní velkých písmen zdá se mi poněkud nešťastným především proto, že neodráží logiku jazyka (dlužno dodat, že i autoři Pravidel českého pravopisu mají máslo na hlavě). Pokud přijmeme myšlenku, že velkým písmenem by mělo být označeno pouze vlastní jméno, zřídka potřebujeme více než jedno velké písmeno, a pokud jich potřebujeme více, měla by se používat pouze tam, kde část vlastního jména představuje sama o sobě vlastní jméno – například Ústí nad Labem nebo Nový Bydžov. Čeština až dosud tato pravidla víceméně ctila, při jejich nahrazení pravopisem převzatým z angličtiny by ale mohlo dojít ke ztrátě citu pro rozdíl mezi obecnými a vlastními jmény.
Druhým důvodem, proč tomuto vtírajícímu se pravopisu nemůžu přijít na chuť, je především jeho neestetičnost. Každé první písmeno velké považuju za něco, co prostě patří do angličtiny, ale ne do češtiny (i když už jsem se paradoxně setkal i s argumentem, že nadužívání velkých písmen dělá názvy estetičtějšími). Výrazně je to vidět u výše uvedeného videa CaryMaryFucka, který do svých názvů umisťuje celé věty. V tomto smyslu mám tento současný trend za víceméně prznění češtiny, nikoliv její obohacování nebo smysluplné zjednodušování.
Druhým z prohřešků, které nemůžu označit za pozitivní obohacování češtiny, jsou takzvané předponismy. Tímto termínem označuju slova, která obsahují zbytečnou předponu, jejímž smyslem je obvykle udělat ze zdánlivě nedokonavého slovesa sloveso dokonavé. Jiné předponismy pak obsahují jinou předponu, než by dané slovo mělo ve standardním tvaru obsahovat. Předponismy jsou záležitostí posledních několika let a objevují se především ve formální češtině. Každý čtenář se jistě s nějakým takovým slovem setkal a přišlo mu přinejmenším zvláštní (dokud si je sám neosvojil). Předponismy se používají v médiích, používají je moji kolegové i přátelé, používají je politici.
Tak například dokumenty nejsou „zkopírovány“, ale „vykopírovány“. Místnost není „blokována“ nebo „zablokována“, ale „vyblokována“. Detaily smlouvy nejsou „specifikovány“, ale „vyspecifikovány“. Stížnosti nejsou „zformulovány“ a „ignorovány“, ale „naformulovány“ a „vyignorovány“. Informace nejsou „získány“ a „sdíleny“, ale „vyzískány“ a „nasdíleny“. Požadavky nejsou „definovány“, ale „nadefinovány“. O záležitostech se nejedná, ale jsou „vykomunikovány“. (Za apokalypsu považuju to, že mi Open Office Writer nechce některé z těchto patvarů ani podtrhnout jako nesprávné.)
Jak už jsem uvedl výše, hlavní snahou uživatelů předponismů je vytvořit z nedokonavého slovesa sloveso dokonavé. Jenže zbytečně. Určitá nedokonavá slovesa mohou být používána i jako dokonavá. „Ignorovat“ můžu někoho nepřetržitě, ale také jen jednou. Stejně tak se dají věci „specifikovat“ jen jednorázově. Zároveň mám pocit, že pro některé mluvčí je používání předponismů dokladem o „profesnosti“ nebo „exaktnosti“. Není tomu tak, předponismy působí přesně opačně a v rámci češtiny představují parazitický jev.
Pokud bych si měl zahrát na lingvistického prognostika, řekl bych že alespoň v případě psaní velkých písmen jde o jev, který v češtině nakonec úplně zdomácní. Požadavek na jednoduchost bude spolu se zvykáním si silnější než důraz na logiku jazyka. Mám z toho pramalou radost, ale to je asi tak vše, co s tím udělám. Navíc zde bude dobře vidět, jak cizí jazyky ovlivňují jiné nejen při přejímání slovní zásoby. U předponismů si kodifikací nejsem tolik jistý, spíš bych řekl, že se jedná pouze o dočasný trend, který snad jednoho dne vymizí.
