Kdyby nebylo Února 48, možná by…

Diskutovat o tom, co by se stalo, kdyby XY, nemá v dějepise valného smyslu. Co se stalo, nemůže se odestát. Debaty o tom, jak by se naše historie vyvíjela, kdyby se určité události nestaly nebo staly jinak, jsou víceméně básněním o neuskutečněných snech. Pojďme ale chvilku básnit a snít. Třeba o tom, co by bylo, kdyby nebylo Února 48.

Kdyby nebylo Února, poválečné Československo by se pravděpodobně rozvíjelo demokratickým způsobem a pokračovalo by v prvorepublikových tradicích. Možná by se rozvinula vyspělá občanská společnost jako protiváha suché, instrumentální moci. Možná by lidé, zvyklí žít v demokracii, dokázali své vlastní záležitosti spravovat lépe než dnes.

Možná by naše víceméně tržní hospodářství bylo konkurenceschopnější než těžkopádná plánovaná ekonomika pětiletek, provázená nedostatky a přebytky. Nebylo by třeba nic privatizovat, podniky by patřily původním vlastníkům, které by nikdo neokradl o majetek. To by možná vedlo k přirozené úctě k soukromému vlastnictví. Možná by naše HDP na hlavu bylo srovnatelné se západními státy. Možná bychom neřešili, kolik firem za posledních dvacet let zkrachovalo. Možná by to teď byly naše firmy, které by si otevíraly filiálky ve východních zemích, zatímco by se naše ekonomika přeorientovávala na služby místo výroby. Možná by ty naše zpropadené platy nebyly třikrát nižší než v Německu, které se po dvou zničujících válečných porážkách dokázalo znovu vyškrábat na evropskou špičku, zatímco vítězné Československo nastoupilo cestu úpadku.

Možná by náš vzdělávací systém byl konkurenceschopnější a méně zkostnatělý. Možná by české školství nebylo zatíženo 40 lety politizace. Možná by to bylo Česko (nebo Československo), kam by mladí lidé nejen z východu přijížděli pracovat v nesrovnatelně lepších podmínkách.

Možná bychom se vyhnuli otřesům, při kterých řada lidí, často přeorientované komunistické kádry, získala dojem, že s demokracií je všechno dovoleno. Že lze bez zodpovědnosti páchat cokoliv a vysmívat se státu, který je příliš slabý a nevyzrálý, aby dokázal vymáhat právo.

Možná bychom se naučili dělat věci pořádně. Uvědomili bychom si, že nestačí předstírat práci, když stejně dostaneme zaplaceno. Možná by nám došlo, že děravé a záplatované silnice z litého asfaltu nejsou ono. Možná by nejen Čeladná, ale téměř každá česká vesnice vypadala, jak snil Václav Klaus po Sametové revoluci. Možná by podnikatelé měli vůli nabízet daleko kvalitnější služby. Poptávka by je k tomu dotlačila.

Možná bychom si nikdy nezvykli nechat si všechno líbit. Možná bychom vůbec neřešili problém rozdílné kvality potravin, ale v obchodech bychom si mohli koupit řekněme poctivý salám za cenu dnešní mletiny z kdovíčeho. Možná bychom nevařili s Babicou a Hruškou, protože takoví mistři náhražek by prostě neměli šanci. Věděli bychom, že chtít kvalitu namísto produktů pětiletek není nic špatného.

Možná bychom se k sobě chovali jinak. Možná bychom si méně záviděli a více si uvědomovali, že nám úspěch nespadne do klína a že státní orgány nejsou povinny nám vše zajistit. Že pokud se chci mít lépe, musím pro něj něco udělat. Že nikdo není povinen mě přijmout do zaměstnání a přidělit mi byt. Že plná zaměstnanost neznamená automaticky blahobyt a že pokud se někdo má lépe, nemusí to být zloděj.

Možná bychom měli silnější vlastenecké cítění. I po stigmatu mnichovské zrady bychom se možná naučili vyvěšovat státní vlajky i jindy než při hokejovém mistrovství světa, protože bychom nevěděli, jaké to je šaškovat s prapory na státem organizovaných manifestacích.

Možná by národ, nezatížený čtyřiceti lety demagogie, ponižování a úpadku, byl daleko opatrnější, koho volí. Možná by zemědělští oligarchové neměli šanci aspirovat na funkci hlavy výkonné moci. Možná by prezidentem této země nebyla ztělesněná definice ostudy obklopená panoptikem směšných lokajů, protože takový politik by si u vyspělého národa s demokratickou tradicí neškrtl.

Možná bychom měli svou viditelnou muslimskou menšinu. Na západě to tak chodí. Možná by hlava současné české populistické scény zůstala u soukromého podnikání a nekompenzovala si xenofobií komplex ze svého vlastního napůl cizího původu. Možná bychom nedělali scény z toho, že žena v autobuse, která nikomu neubližuje, má na hlavě šátek, a naši místostarostové by nevolali policejní hlídky, aby legitimovaly cizince černé pleti. Vůbec by nám to nepřišlo na mysl. Možná bychom ale také měli za sebou první islamistický útok. Nic takového si nepřeju. Situace v Evropě a ve světě tomu bohužel nahrává. O to větší by to pro nás představovalo výzvu, abychom se drželi demokratických principů a nepodlehli vábničkám populistů.

Možná bychom nemuseli pořádat referenda o vstupu do Evropské unie, protože bychom možná byli její součástí od začátku. Možná bychom netrpěli komplexem chudého příbuzného, který se konečně vyškrábal do elitního klubu, aby se zděšením zjistil, že mu ten klub nebude jen dávat, ale taky po něm něco bude chtít. Kdo ví, možná bychom si jako Švýcarsko nebo Norsko mohli dovolit nebýt členem EU vůbec.

Možná bychom cítili větší sepětí s civilizačním okruhem, kam patříme už tisíc let. Možná by to u nás přátelé a agenti mocnosti, která vyměnila komunismus za oligarchický kapitalismus, měli daleko těžší. Společnost, která se naučila kriticky uvažovat, by je dokázala včas prokouknout. Možná bychom si nehráli na chytráky, poučující mnohem vyspělejší státy, ač bychom se sami měli starat o to, abychom se je snažili kulturně, demokraticky a lidsky dohnat.

Stačí. Je to naivní básnění o snu, který se neuskutečnil. Samotný Únor 48 je událost, která má své hlubší a starší příčiny, a kdybychom to měli celé uchopit důsledně přes volby v roce 1946, Marshallův plán a Benešovy dekrety o znárodnění, utopili bychom se ve změti nerealistických kondicionálů. Proč jsem tedy vůbec věnoval čas tomuhle článku?

Uvažovat o tom, co by kdyby, je zajímavé a pomáhá to lépe uchopit některé souvislosti. Zároveň je při dnešním výročí vhodné vzpomenout, o co nás komunisté ve čtyřicátých letech připravili. Nejsem natolik naivní, abych si myslel, že nás kapitalismus spasí (často je to bohužel naopak) a že lze komunistům přičíst pomalu i povodně. A taky si nemyslím, že vše na západě je nutně lepší jen proto, že je to na západě. Považuju ale za důležité poukázat na to, že ti z politické scény, kteří na negaci současnosti stavějí svou kampaň a nezapomenou všechny nedostatky demokracie patřičně zdůraznit, jsou jimi sami ať už přímo, nebo nepřímo vinni.

Tak se nebojme básnit a snít. Některé sny jsou hezké.

Napsáno v den 49. výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy