Nemocné veřejné mínění

Tento článek má sloužit jako nástin koncepce ideálního veřejného mínění tak, jak je vnímal teoretik médií a veřejného prostoru Jürgen Habermas, stručně charakterizovat možnosti přístupu občanů k politickým záležitostem a uvést příčinu problému nekvality veřejného mínění.

zdroj: Český rozhlas, ČTK

Ideál veřejného mínění

Podle Habermasovy Strukturální přeměny veřejnosti (Praha: Filosofia, 2000) představuje veřejné mínění styčnou sféru politické reprezentace a diskutující politické veřejnosti, která prožívala svůj zlatý věk v první polovině 19. století. Svobodní občané, kteří představovali jakousi opozici státní moci, se scházeli v kavárnách a klubech a zde budovali program vymezující se vůči vládnoucí garnituře.

O demokratické diskuzi lze hovořit pouze s přihlédnutím k dobovému kontextu, neboť tyto debaty nebyly přístupné lidem z nižších společenských vrstev a ženám, nicméně pro Habermase představovala tato forma politické veřejnosti jakýsi ideál, kdy soukromá a veřejná sféra spolupracují na konsenzu.

Rozklad veřejného mínění

Politická veřejnost a veřejné mínění vzaly za své v druhé polovině 19. století, kdy stát a soukromá sféra začaly splývat. Stát delegoval některé své pravomoci na soukromé subjekty (svazy) a některé jejich pravomoci si přivlastnil (pracovně-právní záležitosti). Veřejné mínění je v současné době nestabilní, dočasně tvořené ad hoc v předvolebním období, překrucované a pro procedurální demokracii naprosto nedostatečné.

Akty veřejného mínění

V následující stupnici se pokusím podat náčrt jednotlivých aktů veřejného mínění od nejmenšího až po nejintenzivnější zapojení občanů bez jejich vstupu do politické sféry.

1. Neaktivita. Jedinec se nijak neúčastní politického života. Zde se nacházejí občané naprosto ignorující politické záležitosti. Zařadit sem můžeme i uvědomělé nevoliče, jejichž šance změnit politické poměry jsou oproti voličům při nastavených poměrech prakticky nulové.

2. Volební aktivita. Jedinec se účastní pouze voleb (ne nutně do všech institucí) – tím potvrzuje status quo, tedy narušení veřejného prostoru jak soukromými zájmy, tak politickou manipulací (která může být prostřednictvím lobbingu totožná se soukromými zájmy). Volby jsou pouze nástrojem udržení tohoto statu quo, kdy jsou občanům nabídnuty volební programy a veškerým projevem veřejného mínění je vyjádření souhlasu s tím či oním programem formou odevzdání hlasu. Oproti nevoličům mají tito občané alespoň malou naději na změnu stávajících poměrů (zvolí-li například neparlamentní stranu), přestože systém jako takový zůstává prakticky nedotčen.

3. Iniciace nižšího řádu. Jedinec vyjadřuje své postoje sebeprezentací, členstvím ve skupině (například na Facebooku), přiřazením se. Žádné další aktivity však nevykonává, vystupuje pasivně.
4. Komentátorská aktivita. Jedinec obvykle diskutuje o politických záležitostech a většinou se účastní i voleb. K diskuzím může docházet jak ve fyzickém, tak virtuálním soukromém či veřejném prostoru. Spadá sem i blogerská aktivita.

5. Iniciace vyššího řádu. Jedinec je většinou voličem. Je-li zároveň diskutujícím, pak jeho postup v kooperaci s ostatními diskutujícími spěje k aktu veřejného mínění, který však je projevem negace, protestu, gesta. Od iniciace nižšího řádu se tyto projevy liší tím, že uživatel k politickým záležitostem přistupuje aktivně. Příkladem tohoto aktu veřejného mínění může být protest proti ČSSD a jejímu bývalému předsedovi Jiřímu Paroubkovi před volbami do Evropského parlamentu v květnu 2009, kdy na něj při mítincích desítky naštvaných lidí vrhaly vejce.

6. Konstruktivní akt veřejného mínění. Účastníci debaty utvářejí opozici vůči vládnoucí garnituře, přednášejí své vlastní návrhy řešení veřejných otázek.

7. Kooperativní akt veřejného mínění. Účastníci veřejné debaty jsou jako soukromé osoby plně zapojeni do politických procesů a představují partnery vládnoucí garnitury při řešení zásadních veřejných problémů, aniž by tato sféra byla státem pohlcena.¹

Současná situace a řešení

Zdá se, že styk s veřejnou mocí se v případě běžných občanů zastavuje na druhém stupni, méně často ale může dosahovat až stupně pátého. V případě šestého (a možná i sedmého) stupně se dá hovořit o působení nevládních organizací a občanských iniciativ. V této situaci je nutné položit si otázku, zda je co nejvyšší participace co nejvíce lidí na politických záležitostech žádoucí a praktická a zda není lepší přijmout rétoriku spíše pravicově orientovaných subjektů, podle kterých je lepší řešit problémy veřejného života vstupem do politiky než tlakem na politickou reprezentaci. Odpověď není jednoznačná - občanská společnost nemůže politice „přerůst přes hlavu“ a některé její problémy není možné řešit na politické půdě.

Je zde tedy vidět, že problém veřejného mínění neleží ani tak v povaze jeho aktů (nízká participace části občanů zde bude vždy) jako spíš v tom, jakým způsobem je konstruováno. Pro funkční procedurální demokracii není dostačující, pokud strany konzultují své programy s voliči pouze v předvolebním období a navíc je přizpůsobují co nejširším masám, přičemž je často doplňují o populistická hesla. Ruku v ruce s tímto jevem jde vnímání veřejné sféry jako sféry prosazování soukromých zájmů, tentokrát již ne ze strany občanů, ale politiků samotných. A tímto diagnostikujeme samotnou nemoc veřejného prostoru.

Poznámky:

(1) Tato část byla s úpravami citována podle Ledwoń, M. Web 2.0 a veřejný prostor v postmoderním kontextu [diplomová práce]. Ostrava: Ostravská univerzita, 2011.